Když se ze zápisu do novin přepisuje sestava fotbalistů Hodic, kteří hrají na Jihlavsku nejnižší IV. třídu, musíte si dát majzla, abyste neudělali chybu. Karel, Jan, Petr, Josef a Luboš. Těchto pět hráčů má stejné příjmení: Biskup.
FRČEL JEN FOTBAL
V Hodicích se přitom zjevili náhodou. „Táta se tam přestěhoval ze Znojma,“ říká prostřední z bratrů Petr Biskup. „Jako první začal hrát nejstarší brácha Karel, a my se pak postupně přidávali. Ono za těch našich mladých let frčel jen fotbal. Vyrůstali jsme na hřišti,“ doplňuje šestatřicetiletý fotbalista.
PEPA STÁVKUJE
A na zeleném trávníků tráví čas stále. „Je nás pět, i když Pepa teď stávkuje, takže hrajeme ve čtyřech. Říká, že ho to moc nebaví, ale občas si přijde zahrát,“ komentuje Petr Biskup.
V jedné formaci, buď záložní nebo obranné, bratry nehledejte. „Jsme rozházení po sestavě,“ říká jeden z Biskupů, kteří prý umí dávat i góly. „Dřív to táhl Karel, to byl nejlepší střelec Hodic, a my se na gólech podílíme tak nějak rovnoměrně. A Karel zaskočil někdy i do branky, když byl nemocný gólman, to uměl taky,“ chválil Petr svého nejstaršího bratra.
DRŽÍ PŘI SOBĚ
Na hřišti je prý i někdy znát, že to jsou sourozenci. Ale v dobrém slova smyslu. Hádky nečekejte. „Tak většinou je to takové hecování v zápalu boje. Spíš se naopak zastáváme jeden druhého,“ drží při sobě.
A nechyběla ani podpora, když jeden či druhý měli zaječí úmysly. „Nejmladší Luboš to zkoušel v Kostelci a my jsme ho podpořili, řekli mu, ať to jde vyzkoušet. Sice to tam jen proseděl na lavičce, ale zkušenost to byla dobrá. A já hrál v Horní Cerekvi, která padala z bétřídy a za ni jsem si rok zahrál okresní přebor. Ale jak je to jiný okres, tak to byly šílené dálky, domů jsem jezdil večer, proto jsem se také vrátil,“ nastiňuje Petr.
SYNOVÉ SE POTATILI
Bratři se párkrát ukázali i na letních či zimních turnajích. „To jsme šli jako bráchové hrát za jeden tým. Ale to už bylo dříve, teď už stárneme, není tolik času, máme rodiny,“ podotýká Petr Biskup.
A jak to je vůbec při rodinných oslavách, probírá se jen fotbal? „My se tomu spíš vyhýbáme, když sedíme spolu, tak se pobavíme, ale manželky nejsou moc rády, prý se o tom fotbale bavíme pořád,“ směje se prostřední z bratrů, který je rád, že jeho syn Petr a jeho bratranec Honzík také začali hrát.
„Je jim sedm a šest let, jsou v přípravce v Hodicích, jezdí na turnaje. A hlavní je, že do toho mají zápal a baví je to,“ říká fotbalista, který pomáhá trénovat i nejmenší hráče v Třešti.
HRAJÍ, DOKUD TO JDE
Teď jen vydržet, a třeba za deset let si zahrát se svými syny? „Tak to bychom určitě byli rádi. Tady se hraje, dokud to jde. Třeba Dušanovi Suranovi bude padesát, a hraje pořád, sice chodí na čtvrt hodiny, ale hraje. Hodně kluků je tady starších a už hrají se svými syny. A když dovolí zdraví, tak budeme rádi, když se nám to povede a zahrajeme si také se svými kluky,“ přál by si Petr Biskup.
