Radime, pocházíte ze Valašska. Povězte mi něco o svém rodišti a vaší cestě k divadlu.
Narodil jste se ve Vsetíně, ale tam jsem dlouho nepobyl, už v roce jsem byl „zavlečen“ do Olomouce. A patřím k lidem, kteří to měli s divadlem jasné už od dětství. I proto, že děda i táta byli nadšení ochotníci a muzikanti. Děda byl voják z povolání a v armádě hrál na bicí, ovšem zvládal i kytaru. Táta dokonce vedl ochotnický spolek Mrštík, kde se uplatnil jako herec-univerzál. Hrál třeba Babu Jagu, ale i krále Kazisvěta, kterého si všichni odmala pamatujeme ze známé filmové pohádky o princezně Ladě.

Kalvodovy divy z hlívy

Radim Kalvoda sice není kutil, ale rád se postaví k plotně. „Vařím rád a myslím, že i docela dobře,“ říká. „Péct neumím, ale vaření mě baví. Když je potřeba, dokážu zaimprovizovat, a zvládám i klasiku, jako je svíčková nebo guláš.“ Jistou výzvou je pro Radima jeho žena, která se stravuje vegeteriánsky. „Ona ale není militantní, buřta si koupit můžu,“ směje se herec. „A když přijedou děti, normálně peču sekanou, dělám steaky… Moje žena umí výborně připravovat vegetariánské věci, mně plno těchhle jídel velmi chutná. Akorát jsme se domluvili, že dělat třeba vegetariánskou svíčkovou je kravina. Tyhle nápodoby moc nefungujou.“ Jen co upije z čepovaného kozla, odpovídá Radim Kalvoda na otázku, co vařil naposledy: „Včera jsem dělal těstoviny linguine de puttanesca. Ty zbyly ještě na dnešek. A na zítra uvařím guláš z hlívy ústřičné. Z té se dá udělat, vedle dalších jídel, i výborná falešná dršťkovka.“

A ve svých pětasedmdesáti pořád hraje v country kapele, umí i na akordeon, foukačku a kdeco. On je ten typ, který vezme do ruky jakýkoli hudební nástroj a za týden nebo dva na něj obstojně zahraje. Já chodil do dramaťáku na lidové škole umění už od čtvrté nebo páté třídy. K paní učitelce Pánkové, což byla legenda. Od ní se dost lidí dostalo do Prahy. Upřímně řečeno, ani mě moc nenapadlo, že bych dělal něco jiného. Po konzervatoři jsem přirozeně tíhl k Praze, říkal jsem si, že půjdu na DAMU, abych si k hereckému učňáku dodělal i vejšku…

Co vy a hudba?
Vlohy podobné tátovým a dědovým mě minuly. Mě baví zpívat a na škole jsme samozřejmě nějakou hudební průpravu měli. První dva roky jsem měl klavír, maminka dokonce prodala drahou čepici a límec ze stříbrné lišky a koupila mi pianino. Mám ho dodnes, a když byly děti menší, něco na něj zkoušely, ale teď slouží v našem újezdském bytě spíš jako odkládací prostor. Pamatuju si, jak jsme ho tahali do čtvrtého patra bez výtahu. Kupodivu to nebyla zase taková hrůza.

Četl jsem, že jste byl dlouho hercem na volné noze.
Angažmá a volná noha – obojí má svoje pro a proti. Na volné noze jste trochu víc pánem svého času, ale je to finanční nejistota. Prací pouze ve státním divadle by se člověk uživil těžko, respektive prací v divadle, které není soukromé. Také je známo, že je velký rozdíl mezi Prahou a „oblastmi“. Třeba Kladno taky ještě jde, ale když hrajete v Chebu nebo v Těšíně, je to už s divadelním živobytím složitější.

Prázdniny patří oddechu, povinnosti nechte na později
Jak se připravit na školu bez újmy na duševním zdraví

Jak jste prošel dlouhým obdobím covidu?
To byl zrovna čas, kdy jsem byl rád, že jsem zaměstnancem. U nás v divadle těžkou situaci souboru pochopili, a když to jen trochu šlo, aspoň jsme zkoušeli. Mělo to ten efekt, že se nám nahromadily hry, které byly hotové a neodehrané. Díky tomu jsme měli osmnáct premiér, což je obrovské číslo. Pak se stane, že se hry neobehrají, nemají tolik repríz, a to je zase škoda vzhledem k investované práci. Ale taková byla doba pandemie. Jen pro představu, normálně se v jednom divadle dělají čtyři až pět premiér do roka.

Mně se navíc 18. března 2020 narodila dcera. Týden po vypuknutí pandemie. Ani jsem to neměl s kým a kde oslavit. Koupil jsem si čtyři plzně a šel si sednout do lesa. Taky to byl poslední den, kdy se smělo k porodu. Z předchozího manželství mám ještě patnáctiletou dceru a třináctiletého syna. Ta nejmladší už je z jiného angažmá.

Měl jste v dětství nějaké koníčky?
Chvíli jsem hrál ragby a taky jsem dělal plavání s ploutvemi – plavete v bazénu se šnorchlem a ploutvemi. Není to zrovna zábavný sport, navíc plavání s monoploutví není žádná sranda. Ale tu jsem měl na sobě snad čtyřikrát. Měla nás pohánět motivace, že se můžeme podívat třeba na Kubu, ale já se vždycky plácal jen v bazénu. Tohle moje působení se mi v pozdější době spojilo s jistou temnou zajímavostí – můj trenér byl pak v devadesátých letech odsouzen za trojnásobnou vraždu svých věřitelů, když se předtím pustil do podnikání. Ale je fakt, že já jsem měl opravdu hlavně to divadlo, jezdil jsem i na recitační soutěže.

Prý jste jezdil i na lodi.
Ano, jezdil, i když správně bych měl říct: plavil jsem se… Měl jsem kamaráda, který kotvil motorovou loď v Praze na Císařské louce. Byli jsme členy klubu Avia. Loď nebyla nijak velká, měla asi šest a půl metru na délku, ale pro dva lidi na čundr – úžasný. Se svojí první ženou jsme podnikli plavbu až… do Poděbrad. Ono se to zdá být k zasmání, ale po řece – po Vltavě a od Mělníka po Labi – je to nějakých sto padesát kilometrů. Pluli jsme tam tři dny, v Poděbradech jsme dva dny pobyli a pak jsme se zase tři dny vraceli zpátky.

Na loď ale musíte mít oprávnění, ne?
Jsem vůdce malého plavidla. Dokonce můžu na moře, i když jen tři čtvrtě námořní míle od břehu, což je asi kilometr a půl. Taky si pamatuju, jak se kdysi lodi dostávaly na Slapskou přehradu z řeky pomocí návěsu, se kterým traktor nacouval do vody. Loď na něj najela, upevnila se, a traktor ji pak převezl na jezero, kde se zase opačným postupem odpoutala. Myslím, že dnes už je tam výtah. Zážitky s lodí byly fajn, užívali jsme ji s kamarádem vlastně společně, ale nebyla nová a přece jen potřebovala nějakou péči, údržbu a opravy, s čímž jsem moc nepomáhal, protože nejsem moc zručný. Papíry pořád mám, ale už jsem dlouho nikam neplul. Mimochodem jachtaři, lidé, kteří vyznávají plachetnice, se na motorové lodě dívají trochu svrchu.

První série oblečení na modelu Filipovi
Český student si šetřil z brigád. Teď má vlastní značku oblečení s vtipným logem

S dětmi pěstujete nějaké koníčky?
Musím říct, že mé starší děti jsou hodně „městské“, i když třeba v zimě vyjíždíme na hory. To je poněkud dobrodružnější, protože jezdíme na takovou zastrčenou chatu do Krkonoš. Ta není naše, jde o bývalou podnikovou chatu od mé nynější tchyně, kterou kruh bývalých spolupracovníků už desítky let a stále sdíleně využívá. Stojí na krásném místě a skoro nic dalšího kolem není. Ani autem se přímo k ní nedá dojet, musí se nechat o kus dál. Taky máme psa. Zrovna jsem s ním byl dvě hodiny v lese. Dřív jsem žádný velký pejskař nebyl, ale přišli jsme k němu zajímavým způsobem, a od té doby je to náš mazel.

Jak jste k němu přišli?
Moje současná žena jezdila jako učitelka v rámci programu Erasmus do Turecka. Byla tam třeba třikrát čtyřikrát do roka. Vždycky jela do Antalye s několika lidmi, oni tam pobyli tři nebo čtyři měsíce, a pak pro ně zase přijela. Měla v Turecku kamarádku z Německa, jednou takhle spolu seděly na zahrádce, popíjely vínko a najednou k nim přiběhlo štěně. Kamarádka jí začala vykládat, že se blíží ramadán, takže se čistí město, rasové chytají toulavé psy, kterých je tam spousta, a pak je dokonce snad zplynují…

Obě už měly něco upito a moje žena s tehdy rozhodla, že aspoň tohohle pejska zachrání. Někdejší štěňátko má dneska třicet kilo, ale je to moc prima pes. Jen s ostatními psy se dvakrát nekamarádí, asi proto, jak byl odmala na ulici… K lidem i k dětem je ovšem přátelský. Tady v okolí spolu rádi chodíme, blízko je les a kousek odsud klánovický rybník.

A nějakou vlastní chatu nebo chalupu, kam „ujíždíte“ z Prahy, máte?
Nemáme, ale tchyně bydlí na Pecce u Nové Paky, což je Podkrkonoší, kolem jsou lesy, je to tam moc pěkné. Ten kraj mám velmi rád. I když jsem se narodil jinde, mám plno událostí a vzpomínek spojených právě s tímhle krajem – s Novou Pakou, Jičínem, s Českým rájem. Taky proto, že tam dodnes dost žije ochotnické divadlo, což je bezvadný. Z Jičína je i můj zmíněný kamarád s lodí, mimochodem velký divadelník. Nastudoval jsem s nimi asi čtyři inscenace a moc mě to bavilo. Oni mě dokonce poslouchali, snad si říkali, když přijel ten umělec z Prahy… Práce s nimi mě vyloženě nabíjela. Nedaleko je vlastně i Jiráskův Hronov… Prostě na horách a v podhůří mi to i dnes připadá takové pospolitější, jako by zdejší lidé byli zvyklí víc držet při sobě, dělat věci společně a pomáhat si.

Někde jste se přiznával i ke cvičení a plavání…
Jo, měl jsem období, kdy jsem řešil nějaké zdravotní problémy. Hodně jsem tehdy zhubl, tak jsem se do toho pustil. Chodil jsem i plavat a cvičil jsem docela intenzivně. Drželo mě to asi tři roky. Dnes už je to pryč.

Ač z Valašska, byl jste prý sídlištní dítě. Je to tak?
Svým způsobem ano, ačkoli to přece jen byl spíš venkov než obdoba Jižního Města. Bydleli jsme na kraji Olomouce, za námi už byla pole, lesy ani ne, protože okolí Olomouce je spíš placka. Nevracím se tam už dnes tak často a některá místa skoro nepoznávám. Ale moc nesouzním s moudry, která říkají, že když neběháš s krajícem chleba v ruce a nehraješ na plácku fotbal, nemáš dětství. Samozřejmě, že i naši potomci mají svoje dětství a budou na ně vzpomínat.

My jsme ovšem fotbal s tenisákem uprostřed ulice opravdu hráli. Do Prahy jsem přišel v roce devadesát jedna, se začátkem studia na DAMU. A už jsem odsud neodešel. Ale než jsem se takříkajíc usadil, bydlel jsem v Praze asi na dvaceti místech. Mimo jiné i v Modřanech, zrovna v době, kdy byly před dvaceti lety ty památné povodně. Ale nás nezasáhly, my bydleli na kopci.

Papriky plněné zelím
Videorecept: Jak na papriky plněné zelím

Taky si občas vzpomenu na bezstarostnost dětství, svým způsobem na bezstarostnost všech, protože všechny životní perspektivy řídil a tlumil tehdejší režim… Člověk nepřemýšlel o budoucnosti ani o přítomnosti, nad hlavou měl černobylský mrak, v nevědomosti vzhlížel k obloze a vzýval déšť, aby mu zalil zahrádku…
Mimochodem s tím Černobylem… vzpomínám si, že jsme byli na partnerském divadelním pobytu v Dánsku, kde jsme dohromady s Dány nazkoušeli proslulou komedii Jeppe z vršku. Pobývali jsme tam asi půl roku. A my šli jednou na houby a nasbírali hromadu hřibů. Večer jsme grilovali za městem u moře a já houby usmažil k masu jen tak narychlo na cibulce. Dánové byli nadšení a ptali se, kde jsme tak skvělý houby sehnali. Když jsme jim řekli, že v blízkém lese, ztuhly jim úsměvy a už se nikdo z nich hříbků nedotkl…

Ještě abych se vrátil k hobby a ke kutilským genům… Je ve vaší rodině někdo takový?
Otec, vedle toho, že je umělecky založený, pracoval celý život jako kovoobráběč. Dělal v Moravských železárnách v Olomouci. Možná proto to kompenzoval divadlem. Zkoušel to kdysi i na JAMU. Pak byl i na učňáku jako mistr odborného výcviku. Kromě toho, že dovede na všechno zahrát, dokáže i všechno spravit. Je ze mě vždycky trochu nešťastný, když mu volám, aby mi řekl, jak se co dělá. A já jsem nakonec nejradši, když přijede a buď mi s tím pomůže, nebo to rovnou udělá… Ale za to, že jsem v tomhle ohledu levej, si může maličko sám, protože mě od těchhle kutilských a správkařských věcí vždycky odháněl – prosím tě, pusť mě k tomu, já to udělám… Tady v Újezdě, jako ostatně všude, je dobré chodit do hospody, protože se člověk seznámí s lidmi, kteří umějí různé věci – elektriku, instalatéřinu, spravit auto… Akorát musí vyzkoušet, na koho je spoleh a kdo jen slibuje.

Zdá se, že v Újezdě nad Lesy jste zakotvil k pohodovému životu. Jen ten stín války a neklidu v Evropě… Dotýká se vás to?
Jsme tu teprve pět let, ale zvykli jsme si a žije se nám tady dobře. Snad nás přijali i zdejší usedlíci. A válka na Ukrajině? Pochopitelně se mě to dotýká. Jak jsme se bavili o dětství, určitě víte, že k němu patřil i strach z atomové války, všude strašili raketami, dokonce i v humoristickém Dikobrazu. A teď jako by se to trochu vrátilo. Když panoval covid, byla to pruda, ale říkal jsem – je to blbý, ale taky by mohly padat bomby. No a teď padají jen kousek od nás.

Radim Kalvoda (1973)

Narodil se ve Vsetíně, vyrůstal v Olomouci. Herectví studoval na konzervatoři v Brně a potom na DAMU v Praze. Po studiích stál u zrodu divadelního souboru CD94 a vedle toho hrál v Divadle v Celetné a také v muzikálech (Excalibur, Láska je láska aj.). Od roku 2007 je v angažmá v Městských divadlech pražských a hostuje v divadle Ta Fantastika. Před kamerou debutoval Radim Kalvoda už jako školák v roce 1987 rolí Radima Synka v dětském filmu Správná trefa. Později si zahrál Glasera v komediích Byl jednou jeden polda 1–2 (1995 + 1997), Benciho Fuxe ve filmu Hanele (1999) nebo Čermáka ve snímku Vesnice roku (2011).

V televizi dostal svou velkou roli kovboje a později lékaře „Billa“ v seriálové epopeji Zdivočelá země. Prošel řadou dalších seriálů (Hotel Herbich, Černí andělé, Pojišťovna štěstí, Kriminálka Anděl, Vyprávěj, Pojicajti z centra, Cukrárna, Život a doba soudce A. K., Labyrint aj.) Vedle toho se objevil i v několika televizních filmech jako Arrowsmith (1997), I ve smrti sami (2004) nebo jako rytíř Herkul v pohádce Princezna a písař (2014). Zahrál si i v několika zahraničních produkcích jako Delta of Venus (1994) nebo Brothers Grimm (2005). Radim Kalvoda je podruhé ženatý a má tři děti.