„Dostal jsem ránu, ale musel jsem se zase zvednout a jít dál,“ říká bývalý obránce, který se více než čtyři roky pere s onemocněním zvaným myasthenia gravis, způsobujícím nadměrnou svalovou únavu.

Teď začíná novou kapitolu svého hokejového života: v rodné Jihlavě se stal asistentem trenéra prvoligové Dukly a od středy už připravuje tým na příští sezonu.

Petře, jak jste na tom po zdravotní stránce?
Dalo by se říct, že jsem z nejhoršího venku. Jenže tahle nemoc je strašně zrádná v tom, že člověk neví, co se může stát. Co se týká fyzické připravenosti, už to není na vrcholový sport, ale na rekreační vyblbnutí ano. Nevýhoda je jen to, že mám špatnou imunitu a třeba v zimě mívám rýmu každou chvíli.

Málo lidí ví, co všechno vaše choroba obnáší. Musíte stále užívat nějaké léky? Chodíte na pravidelné kontroly?
Na kontroly jezdím jednou za rok a medikamenty na podporu svalové činnosti už neberu žádné. Nějakým způsobem jsem se z toho vyškrábal a ani si nepřipouštím, že se mnou něco je. Funguju normálně. Jen tělo si vždycky řekne, když má dost.

Jak zpětně vnímáte chvíle, kdy se vám život obrátil úplně naruby? Byl jste spjat s hokejem a najednou jste musel všechno opustit…
Kotrmelec to byl opravdu velký. Nikomu bych nepřál, aby něco takového musel prožít. Mě naštěstí ze srabu, ve kterém jsem na začátku byl, dostala manželka a celá rodina. Za to jim patří velký dík. Hlavně první týdny a měsíce byly hodně těžké, ale snažím se všechno brát tak, jak to je. Život to tak asi chtěl… Jen kdybych mohl vrátit čas, možná bych pár věcí udělal trošku jinak.

Dalo se vašim problémům předejít?
Možná dalo, možná ne. Teď už se tím nezabývám, snažím se dívat jen dopředu.

Kdy vám bylo nejhůř – když začaly vaše vážné zdravotní problémy, nebo když jste uslyšel diagnózu?
Nejhůř mi bylo ve chvíli, kdy mi doktoři řekli, že už jsem s hokejem skončil. Nedokázal jsem pochopit, že musím opustit to, co jsem měl strašně rád a co jsem dělal odmalička. Bohužel se to stalo. Naštěstí jsem se dostal k super doktorům v Praze, kde mě připravili na to, že musím na operaci, aby se můj zdravotní stav ustálil a nezhoršoval se. Od té doby už bylo přece jen líp.

Trvalo vám dlouho, než jste se smířil s tím, že s profesionálním sportem je jednou provždy konec?
S tím se člověk asi nesmíří nikdy. Hokej mě navíc naučil nic nevzdávat, a tak pořád doufám, že se to zlomí. Třeba že medicína udělá nějaký krok dopředu a já se vyléčím. Druhá věc je, že jsem de facto v nejlepších letech a už by bylo hodně těžké se vyškrábat na vrchol. Navíc jsem hrozně zlenivěl. (úsměv) Ale věřím, že kdybych se tak do roku mohl úplně vyléčit, ještě bych se do toho opřel.

Na led jste se před dvěma lety na chvíli vrátil: zahrál jste si jeden zápas za Velké Meziříčí společně s vaším otcem Radoslavem. Jaké to bylo?
Náročný, protože jsem do utkání vlítnul bez tréninku, bez ničeho… Sice to byl jen krajský přebor, jenže tělo dostalo zabrat a po zápase hodně bolelo. Ale zase jsem si alespoň jednou zahrál s tátou, což byl můj velký sen.

Zpátky k hokeji vás to táhlo od začátku?
Musím přiznat, že nejdřív jsem byl na hokej spíš trošku naštvaný. Myslel jsem si, že nemoc mám právě kvůli němu. Jenže postupem času mi začal chybět, mám ho pořád rád. Tak jsem si udělal trenérské céčko, začal jsem ve Velkém Meziříčí pracovat s malými kluky a vypomáhal i u chlapů. Pokračoval jsem dál - a zatím mě to baví.

Jaké vůbec byly vaše začátky v roli kouče?
Těžký, protože jsem nevěděl co a jak. Kluci ze mě taky měli docela vítr, ale snad to se mnou nějak vydrželi. Alespoň tak, jako já s nimi. Za dva roky, co jsem ve Velkém Meziříčí byl, jsem se docela dost naučil. Našel jsem sám sebe, postupně zjišťoval, jak se má co dělat. To byla velká škola.

Nablízku jste měl zdatného rádce, vašeho otce. To vám asi hodně pomohlo…
Určitě. Táta dělá trenéra už dlouho, předal mi hodně zkušeností. Snad ze mě taky jednou bude dobrý trenér.

Jak byste sebe coby kouče charakterizoval?
Jsem hodně autoritativní typ. Protože jsem byl hráč a vím, co je pro kluky dobré, tak důsledně vyžaduju, aby dodržovali všechny pokyny. Když nechají na ledě maximum, jsem spokojený. Naopak když něco odfláknou, tak se mnou nevydrží.

Jenže u meziříčských mužů, kde jste působil v roli asistenta, asi nároky nemohly být nijak přehnané. Vaši svěřenci byli amatéři a museli skloubit hokej se zaměstnáním…
Teď jsem spíš mluvil o děckách, u chlapů byl přístup opravdu trošku jiný. Když hráč přijde po noční, nebo má jít po tréninku do práce na dvanáctku, nemůžu po něm chtít žádný výkony. To je jasný. Nicméně všechno musí mít hranice.

Jak se těšíte na návrat do „velkého“ hokeje?
Těším se, i když zatím ani sám nevím, co od toho mám čekat. Původně jsem se chtěl v Jihlavě uchytit u mládeže, nabídka trénovat áčko mě proto překvapila. Ale udělám maximum, abych byl týmu platný.

kdo je Petr Svoboda
Brzy sedmadvacetiletý odchovanec jihlavského hokeje, bývalý obránce.
Do nejvyšší domácí soutěže poprvé nakoukl v sezoně 1997/98 v dresu Dukly, později v ní hájil také barvy Třince.
Juniorský mistr světa z roku 2000.
Před sedmi lety odešel do zámoří, osmnáct zápasů odehrál i za Toronto v NHL.
Na začátku ročníku 2002/03 ho začaly trápit vážné zdravotní problémy, kvůli nimž musel ukončit kariéru.
K hokeji se vrátil v polovině sezony 2004/05, kdy začal trénovat mládež ve Velkém Meziříčí. Navíc byl asistentem u A-týmu mužů. Nyní je na stejném postu v mateřské Jihlavě.