Anyang Halla. Po dlouhých letech strávených mezi českými mantinely se tento hokejový klub z předměstí jihokorejského Soulu stal v uplynulé sezoně novým působištěm gólmana Pavla Falty.

Jedenatřicetiletý odchovanec jihlavského hokeje zakusil nezvyklé angažmá, kde drtivá většina návyků z Evropy musela jít stranou. „Tahle sezona byla ve všech směrech ojedinělá. Něco takového už asi nezažiju,“ říká ke své exotické štaci.

Jak vůbec došlo k vašemu působení v Koreji?

Nebyla to práce mého agenta, ale jednoho známého, který mi zavolal a řekl mi, že se kdesi doslechl o snaze korejského týmu a jeho českého trenéra Otakara Vejvody získat kvalitního gólmana. Jen se mě zeptal, aniž by věděl, jestli to vezmu nebo ne. Pak se rozjela jednání. Liberec, se kterým jsem měl smlouvu, se zachoval velmi slušně. Přerušil ji a já mohl odejít na hostování.

Co nakonec rozhodlo, že jste se na exotické angažmá vydal?
Stěžejní pro mě bylo, že jsem měl zase možnost chytat. Šel jsem tam s příslibem od majitelů a vedení týmu, že budu pravidelně hrát. Nezastírám, že to bylo také finančně lákavé. Navíc v Liberci jsem byl už sedm let, takže jsem si říkal, že změna by mi prospěla.

Kdy jste se poprvé setkal se svým novým týmem?

V srpnu před sezonou v Berouně, kam Anyang Halla přicestoval na soustředění. Celý měsíc jsme ještě pobývali v České republice, až pak jsme odlétli do Soulu.

Jak vás hráči přijali?
Hokejisté z tohoto klubu už jsou na cizince zvyklí, každý rok tam nějaké mají. Navíc přede mnou přišli do týmu tři Češi (Patrik Martinec, Zdeněk Nedvěd a Jaroslav Nedvěd – pozn. red.), takže jsem neměl problém. Korejci ale samozřejmě mají zcela jinou mentalitu. Kluci mě už během letu připravovali na to, co mě čeká. Mladší hráč tam při příchodu do kabiny musí úklonem hlavy pozdravit staršího a bavit se s ním může, až na něj „mazák“ promluví. Stejné je to u piva. Tam si k sobě sedají podle ročníků a od stolu se může vstát, až se zvedne nejstarší. Pro to všechno ke mně měli zpočátku určitý respekt.

Jaké jste měl po příletu z nového prostředí bezprostřední pocity?

Dobré bylo, že se mnou byla od počátku manželka se synem. Musím říct, že podmínkami jsme byli mile překvapení. Životní úroveň je tam zcela někde jinde. Co se týká bydlení a všeho kolem, postaráno o nás bylo parádně.

Měl jste problém se ve dvanáctimilionovém Soulu vyznat?
Naštěstí jsme bydleli na předměstí, takže to nebylo tak složité. Na zimák jsem to měl sedm minut autem, nemusel jsem proto dlouho cestovat městem. A veškeré vyžití pro rodinu taky bylo na dosah ruky, ať už jde o parky nebo sportoviště.

Co vás v hlavním městě Jižní Koreje nejvíce překvapilo?
Jednoznačně Castle Praha. Jeden z Čechů, který v Soulu rozjíždí pobočku jakési pojišťovny, nás pozval na oběd do restaurace. Když jsme vešli do jedné drobné uličky, objevila se před námi věrná kopie Staroměstské radnice a orloj. Bylo to naprosto úžasné. Uvnitř byla hospoda, kde byly k sehnání „utopencí“ a „bramborácí“. Pivo se podávalo v keramických půllitrech. Vše bylo psané v češtině, žádné „rozsypané sirky“. Majitel byl kdysi v Čechách a tohle všechno si zamiloval, takže do Castle Praha tolik investoval a vytvořil podnik, kde bylo pořád plno.

Je něco, co byste ze Soulu uvítal i v Česku?
Asi by to nebyly všude blikající neony (smích). Ale klidně bych u nás přivítal tartanové chodníky. V Koreji lidé hodně chodí, takže je tam mají, aby si starší lidé neničili klouby.

Obdivuhodná je taky čistota města. Ačkoliv odpadkových košů tam je pomálu, nikdo si zřejmě nedovolí nic odhodit. A neuškodila by nám ani větší slušnost – v Soulu nikdo nemá strach, že by mu někdo něco vzal. To tam prostě neexistuje. Chlapík skočí do metra, nahoru do odkládacího prostoru mrskne notebook a klidně si jde sednout na druhý konec vagónu. Ale když už jsme u toho metra: Soul je velké mraveniště a tak Korejci při cestování neznají bratra. Aby se dostali do vagónu, neváhají použít „ostré“ lokty.

Můžete přiblížit svůj tým, jaké měl národnostní složení?
V Asijské lize má každý celek povolený určitý počet cizinců. Čím je mužstvo lepší, tím jich může mít méně. Japonské týmy byly špička, takže směly nasadit jen tři cizince. Obcházely to ale tím, že třeba některým Američanům daly japonské občanství. V Koreji jsou povolení čtyři zahraniční hráči. V našem případě jsme to tedy byli my Češi. A protože se mezi cizince nepočítají hráči z ostatních asijských zemí, působil tam s námi ještě jeden Japonec.

Trenér Otakar Vejvoda komunikoval s mužstvem anglicky?
Právě, že ne. Měli jsme tam tlumočníka, kterým byl Miroslav Vavroch. Ten kdysi studoval v Koreji a tak jej klub angažoval do této funkce. Anglicky jsme mohli my a trenér mluvit maximálně se dvěma mladíky, kteří hráli juniorku v Americe. U ostatních to byla potíž, rozprava s nimi byla dost útržkovitá.

Jaké měl Anyang Halla před sezonou cíle?
Tenhle klub se v jedné sezoně prodral až do semifinále a po neúspěšné konfrontaci s Japonci nakonec získal třetí místo. To je zatím jeho největší úspěch v soutěži, takže vedení si znovu přálo postup do play off a přinejmenším zopakování výsledku. To se nám nakonec splnit nepodařilo. Těžko můžu porovnávat loňský a letošní kádr, ale co jsem slyšel, odešlo šest hráčů včetně nejlepšího střelce ligy. A přišel jsem jenom já, pokud tedy pominu kluky z univerzity.

Kam byste zařadil Asijskou ligu, kdybyste ji měl připodobnit k některé z českých soutěží?

Já bych to spíše rozdělil podle týmů. Japonské celky, které jsou ty nejlepší, by mohly hrát v horních patrech I. ligy. Nippon Cranes by možná zvládli i extraligu, ale byly by někde v suterénu. Hráli by tam asi takovou roli jako Vsetín, který se krčí zcela na chvostu. Jejich výkonnost by ale také asi byla v dlouhodobé soutěži jiná. Číňané jsou výkonnostně pod korejskými mančafty, mají tam hodně hráčů z univerzit, a v zápasech s nimi se počítalo s vítězstvím. Japonci jim někdy dali i přes deset branek. Kdybych to shrnul, výkonnostní rozpětí mezi mužstvy je v Asijské lize větší než v našich profisoutěžích.

Velkou změnou oproti Česku pro vás muselo být létání na zápasy…
Na každé štaci jsme vždy strávili několik dní, ať už v Japonsku nebo v Číně. Den dopředu jsme letěli a den po zápase zpátky. Je to udělané tak, aby se létalo co nejméně. I v play off – tam se samozřejmě začíná u toho lépe postaveného, ale protože se hraje na tři vítězné zápasy, uskuteční se na jeho ledě hned tři utkání. Ono se ale řekne letět. Samotný let trvá pár hodin, ale třeba už v sedm ráno jsme museli odjet ze zimáku, protože je potřeba být dvě hodiny před odletem na letišti a nám to letělo například v deset. Po příletu zase odbavení a doba, než nás převezli. Prakticky jsme volný den strávili cestováním a to samé nazpátek. Je to rozhodně lepší než se trmácet autobusem, ale čekačky to hodně protáhnou.

Jací jsou Asiaté fanoušci? Rozumí hokeji?
(smích) Řekl bych, že hokej jim moc neříká. Například my jsme měli útulný zimáček tak pro dva tisíce lidí, ale zpravidla chodilo tak šest set diváků. Většina z nich ke všemu byla z řad rodinných příslušníků. Musím ale říct, že my jsme měli plno fanoušku evropského a amerického vzezření. V Koreji je totiž hodně armádních základen USA a plno studentů, a protože Anyang Halla patří v zemi z hokejového hlediska k tomu nejlepšímu, fandili právě nám.

Brankářskou dvojici jste vytvořil s korejským hráčem. Jak jste si rozuměli?
Byl to devětadvacetiletý borec, který neměl moc zkušeností. V Japonsku jsem se v jednom z utkání zranil a on v tom dalším musel do brány. Pak mi říkal, že to bylo jeho první zápas mezi dospělými, který chytal od první minuty. Byl to ale skromný kluk. Při tréninku někdy sám přišel a chtěl, abych mu poradil. Makal na sobě a byl šikovný. Anglicky toho ale moc nenamluvil, takže jsme většinu věcí řešili přes tlumočníka.

V NHL se od gólmana čeká výborná práce s holí a musí počítat s přímým tahem útočníků na branku. Jaké nároky jsou kladeny na strážce svatyně v Asii?
Pro brankáře odjinud je chytání v Asijské lize velmi složité. Musí být připravený úplně na všechno, protože hráči jsou nevyzpytatelní. A to v negativním smyslu. Když přejdu, že jsem měl na ledě obrovský problém v komunikaci, tak absolutně největší průšvih byla hra beků. Z Čech jsem byl zvyklý, že když na nás najížděli desetkrát dva na jednoho obránce, tak desetkrát udělal zadák to samé a já už se podle toho nějak přizpůsobil. V Koreji bek dvakrát udělal jednu věc, potřetí vymyslel něco jiného a počtvrté se odhodlal zase k úplně něčemu jinému.

Jak byste tedy charakterizoval herní kvality průměrného asijského hráče?
Když se Korejci řekne, co bude hrát, tak on je to schopný zvládnout, ale ne pořád. Najednou mu přepne a jezdí někde jinde. Navíc Asiaté spolu na ledě takřka vůbec nemluví, takže si nepomůžou, neupozorní se, že mají za zády protihráče. Ani mně třeba nedali vědět, že mi vypadl puk a kde leží.

Asijská liga (Asia League Ice Hockey)

- startují v ní čtyři japonské týmy (Nippon Paper Cranes, Oji Paper, Nikko Kobe Ice Bucks a Seibu Prince Rabbits), dva korejské (Anyang Halla, Kangwon Land) a dva čínské (Changchun Fuao, Hosa Beijing). V nich působí i Češi, Kanaďané, Američané a Švédové.
- systém soutěže: Neexistuje žádný zápasový rytmus doma – venku. Například Anyang Halla sehrál dvojzápas doma a dvojzápas venku se všemi japonskými celky. Třikrát doma a třikrát venku se utkal korejským týmem a to samé s Číňany. V základní části tedy celkem 34 utkání.
Nejlepší dva tým mají automaticky zajištěno semifinále. Další čtyři hrají systémem třetí - šestý, čtvrtý - pátý na 3 vítězné zápasy o to, kdo doplní nejlepší dvojici v semifinále. Poslední dva končí sezonu, ale nesestupují.
- letošní vítěz: Nippon Paper Cranes
- Anyang Halla skončil po základní části pátý. Hrál o semifinále s korejským Kangwonem (prohra 0:3 na zápasy)



Mimo led jsou prý ale Korejci hovorní a samá srandička…
Jak jsem již řekl, oni tam uznávají hierarchii staří – mladí, takže normálně by si ta mladší většina ani ke mně nic nedovolila. Jenže Patrik Martinec vymýšlel nejrůznější legrácky a naváděl i je. Samozřejmě jsem je uklidnil, že z Čech jsem na to zvyklý, tak se toho nebáli. Nejvíc se bavili ve sprše tím, že já nejsem narozdíl od Asiatů lysý. Když jsem se nedíval, tak se pořád smáli. Patrik je naučil slovo „opice“ a to jsem slýchal často (smích).

Do semifinále jste se tentokrát neprobojovali. Klubové cíle se tedy splnit nepodařilo. Jak byste zhodnotil své výkony v průběhu sezony?
Řekl bych, že to bylo takové střídavě oblačno. Herně jsem se chvílemi trápil, ta spolupráce s beky byla skutečně chabá. Ale moje nejhorší sezona to určitě nebyla.

Proč tedy nebudete pokračovat v korejské anabázi?
Neuhráli jsme, co majitel a mecenáš klubu chtěl. Nevím, jestli to mělo nějakou spojitost, ale první, co nám všem čtyřem Čechům po sezoně řekl, bylo, že potřebuje omladit tým. Nám je každému přes třicet, ale Patriku Martincovi, jenž vyhrál kanadské bodování soutěže, nabídl, že pokud bude chtít, že si ho tam nechá. Takže si trochu protiřečil. Můj osobní názor je takový, že se shlédl v Američanech, kteří nastupovali v konkurenčním korejském týmu, se kterým jsme vypadli v boji o semifinále. Asi si řekl, že s Američany to mužstvu půjde lépe. Je to ale jen moje úvaha.

Trenéra Otakara Vejvodu „neúspěch“ taky stál místo?
Měl s vedením nějaké schůzky, ale když jsme odlétali a loučili jsme se s ním, tak ještě mluvil dost neurčitě. Podle posledních informací, které mám, se zdá, že tam zůstává.

Jste zpátky v republice, už máte představu o svém dalším působišti?
Vše je ve fázi jednání. Mám stále platnou smlouvu v Liberci, takže to zatím vypadá, že bych měl opět krýt záda Milanu Hniličkovi s tím, že bych působil i v nějakém celku I. ligy. V této chvíli ale nic z toho není jisté. Navíc mám od vedení Bílých Tygrů slíbeno, že pokud si seženu nějaké jiné angažmá, opět mi vyjdou vstříc.

Takže letní přípravu jste zahájil v Liberci?
Ano, je to tak. Už skoro tři týdny se mužstvo připravuje na další ročník extraligy. Ale s týmem kvůli neukončeným jednáním jen trénuji.

Neuvažoval jste jako odchovanec jihlavského hokeje, že byste se vrátil do Dukly?
Určitě mi tahle myšlenka hlavou probleskla. Napadlo mě, že by bylo dobré se vrátit. V Jihlavě doděláváme dům, takže se tady hodláme usadit nastálo. Taky je to ale otázka jednání.

Kdyby tedy ta nabídka přišla, tak byste se startu v dresu Dukly nebránil?
Rozhodně ne. Jak říkám, ve všech směrech by to pro celou rodinu bylo jednodušší. Syn za chvíli začne chodit do školy… Nikam se ale necpu.

Vydal byste se ještě vydělávat hokejem do Asie?
Do Koreje bych se klidně vrátil, už by to bylo o něčem jiném. Věděl bych, do čeho jdu. Navíc nám tam nic nescházelo, měli jsme klid. Uvítal bych i Japonsko. V Číně jsme byli v Čchang-čchunu, který ještě ujde, ale Peking je hrozně zaprášený. Sice se tam chystají na olympiádu, takže všude visí poutače na tuhle akci, ale okolí města je opravdu zvláštní. Asi bych se na takovém místě necítil dobře. Do Číny bych proto snad už nezajel ani na dovolenou.

Pavel Falta

- narozen: 15. srpna 1975 v Jihlavě
- ženatý, manželka Valerie, pětiletý syn Tomáš
- odchovanec jihlavské Dukly, na led se dostal už ve třech letech
- v hokejovém městě prošel všemi věkovými kategoriemi, v seniorech následoval střídavý start v Havlíčkově Brodě a angažmá ve Znojmě a v Chomutově
- od sezony 1999/2000 působí v Liberci (v soutěžním ročníku 2005/2006 také hostování v Berouně, 2006/2007 v Anyang Halla Ice Hockey Club)