V sezonách 1983/84 a 1984/85 dosáhl jihlavský klub díky sehranému triu pokaždé na metu nejvyšší.

Třiačtyřicetiletý rodák z Kladna Vladimír Kameš proto vzpomíná na dva roky strávené v tehdy vojenském týmu pouze v dobrém.

„Prožil jsem v Jihlavě nejlepší léta své kariéry. Na to se nedá zapomenout,“ prohlásil s nostalgií v hlase mistr světa z roku 1985.

O víkendu se na Vysočinu vrátil, i když o pár desítek kilometrů dál, než kde před dvaadvaceti lety vojančil. V Chotěboři si v dresu Jágr teamu zahrál exhibiční fotbalové utkání.

Sestavu Jágr teamu většinou tvoří hráči, kteří v sezoně působí v zámořské NHL. Jak jste se mezi ně dostal vy?
Mám štěstí, že pocházím z Kladna stejně jako Jarda Jágr. (smích) Navíc se znám i s panem Rysem, který tyhle akce organizuje. Od nich jsem dostal nabídku a s radostí ji přijal.

Na hřišti jste se pohyboval s přehledem. Nějaká krize během utkání nepřišla?
Vůbec ne, hrálo se mi skvěle. Nohy mě začaly bolet až úplně na konci. Přeci jenom jsem o malinko starší než moji spoluhráči. (smích)

Do Chotěboře jste přijel kvůli fotbalu, ale hokej je vám asi pořád bližší…
Určitě, je pro mě absolutní jednička. Na Kladně trénuju dorost, takže se v hokejovém prostředí pohybuju každý den.

Vždycky, když se řekne Jihlava, tak si vybavím první titul, účast na Spenglerově poháru a úspěch na mistrovství světa v Praze.


Takže máte přehled i o tom, jak si v posledních letech vede Jihlava?
Samozřejmě, já výsledky Dukly sleduju pořád. Nikdy na tu dobu, kdy jsem za ni nastupoval, nezapomenu. Hrozně mě mrzí, že teď hraje jenom druhou nejvyšší soutěž. Ale já jsem si takové období prožil s Kladnem taky. Vím, jaké to je.

Kladno se ale hned vrátilo. To Jihlava mezi elitu nakoukla před třemi lety jenom na chvilku…
Měl jsem tehdy velkou radost, její návrat jsem přivítal s nadšením. O to víc jsem byl potom zklamaný z dalšího pádu.

Jste s některými bývalými spoluhráči z Dukly stále v kontaktu?
Často si volám s Oldou Válkem, Radkem Svobodou a Jardou Benákem. Moc rád bych se přijel do Jihlavy i podívat, ale bohužel mám hrozně málo času.

Kdy se vám to podařilo naposledy?
Před dvěma lety, tehdy jsme se vraceli z nějaké hokejové akce. Zavolali jsme ještě Liborovi Dolanovi a zašli společně na pivko.

Zašel jste se podívat i na Horácký zimní stadion?
Jistě, trochu se za tu dobu změnil.

Myslíte? Většina pamětníků spíš tvrdí, že je pořád stejný…
No trošku se přeci jenom změnil. I když z větší části je to pořád ten Horácký zimní stadion, jak ho znám.

Jenže když jste na něm hrával společně s Rosolem a Klímou, tak jeho ochozy praskaly ve švech. Máte vůbec přehled, co teď dělají vaši parťáci z útoku?
Moc velký ne. Několikrát jsme se viděli, ale už je to dost dlouho. Víte, já mám pořád takový sen, že si spolu ještě někdy zahrajeme. I když se trochu bojím, že už k tomu nedojde.

Vzpomínky vám ale zůstanou, ty vám nikdo nevezme…
To je pravda. Vždycky, když se řekne Jihlava, tak si vybavím první mistrovský titul, účast na Spenglerově poháru a úspěch na mistrovství světa v Praze. Ale taky si vybavím, jak jsme tam jednou přijeli s Kladnem a dostali výprask 1:12.