Čtyřiadvacetiletý hokejista, který narostl do výšky 193 centimetrů, si umí zjednat na ledě pořádek. O tom se naposledy na vlastní kůži přesvědčil brněnský útočník Pavel Vostřák.

„Vždycky mě bavilo hrát tvrdě. Je to prostě můj styl,“ tvrdí Štrach.

Dá se říct, že v poslední době se s bitkami ve vašem podání roztrhl pytel. Nejprve proti Prostějovu, hned nato v Brně…
Chci, aby soupeř věděl, že hrajeme tvrdě, že se nikoho nebojíme. A je jedno, jestli narazím na ostříleného hráče z extraligy nebo někoho jiného. Teda alespoň mně osobně je to jedno. Rozhodně v tom budu pokračovat.

Vždycky jste byl spíš ranař?
Jo. Taky mi to bylo ze strany trenérů dost často vytýkáno. Ale já už jiný nebudu, takhle mě baví hrát.

Jihlavští koučové vám tvrdost také vyčítají?
Právě že tihle trenéři ne. Petr Kaňkovský s Petrem Jarošem mě berou takového, jaký jsem. Zaplať pámbu. Mám v tomhle volný prostor, ovšem musí to být samozřejmě v čisté rovině.

Trestných minut jste však v minulosti moc nesbíral. Až při vašem loňském působení ve druholigových Benátkách nad Jizerou začalo číslo narůstat…
Tam jsem často dostával pět minut plus do konce. Třeba jednou jsem trefil protihráče, podle mě to bylo čistý, jenže on zůstal ležet v bezvědomí… Takže to samozřejmě naskákalo. Neříkám, že někdy neudělám faul, ale jindy k tomu přijdu dost lacino. Třeba minulý týden proti Prostějovu jsem vyfasoval deset minut jen za to, že jsem vypálil puk přesně ve chvíli, kdy rozhodčí odpískal.

Už jste dostal v kabině nějakou drsnou přezdívku?
Ne, to ne. Kluci mi akorát říkají, že jsem blázen. Ale doufám, že to myslí v dobrém. (smích)

Například Bedřich Ščerban se prý nechal slyšet, že už se prát nemusí, protože má vás…
Tak on už to hlavně nemá zapotřebí. Od toho jsme na ledě my mladší. (smích) Nechci, aby to vypadalo, že jdu na led s cílem se jenom rvát, jenže někdy to zkrátka jinak nejde. Potom je nutný, aby se k tomu hráč uměl postavit.

Ale kdybyste měl říct, jestli vás těší víc nějaká dobrá akce, nebo srážka, jaká bude vaše odpověď?
Někoho sundat, to je stejně dobrý pocit, jako když dobře nahrajete. Hlavně vás to vtáhne do zápasu. Na parádní srážky chodí i diváci. Podle mě je právě takové tvrdé střety hodně zajímají.

Pracujete intenzivně také na své postavě? Chodíte víc do posilovny, nabíráte svaly?
Já rozhodně nejsem žádný svalovec, to fakt ne. (smích) V soubojích jde spíš o to, že se člověk nesmí bát. Pak můžete klidně trefit o deset kilo těžšího hráče a posadit ho na zadek. Vůbec to není o tom, jestli je člověk ramenatý.

Takže si soupeře cíleně nevybíráte?
Tohle vůbec neřeším. Já jsem se třeba ani v tom Brně nechtěl prát. Šel jsem do toho s tím, že ještě udělám trochu bordel, že někoho trefím tělem. Ale celé to vzniklo tak, že Vostřák na mě skočil zezadu. Pak už jsem měl zamlžený oči.

Nakonec jste vyprovokoval vítězným gestem i diváky. To vás taky baví?
Jasně, to k tomu patří. Ale v první řadě chci vyprovokovat jejich hráče, jejich střídačku. Aby nebyli soustředění a dělali chyby.

Říkáte , že tvrdý styl hokeje vyznáváte od začátku. Měl jste nějakého bijce jako vzor?
Vždycky se mi líbil Jirka Šlégr. On taky hrál a hraje pořádně tvrdě do těla.

Do Jihlavy jste přišel z Mladé Boleslavi, ale loni jste spíš hrál v už zmíněných Benátkách. Ze druhé ligy do vyšší soutěže a hned do první obranné dvojice, to byl docela slušný skok…Jenže v první obraně jsem byl jen na začátku, teď jsem ve třetí. Mám trochu jinou úlohu. Ale mně je v podstatě jedno, v jaké lajně hraju, jsem spokojený. Prostoru dostávám dost, i když dělám spíš černou práci. Jsem hlavně rád, že můžu být prospěšný týmu.