Kdy a jak jste se do Dukly dostal?
V polovině padesátých let jsem nejprve v Jihlavě působil jako prvoligový hráč. Pak jsem docházel jako lékař z ortopedie. Později jsem od tehdejšího národního výboru dostal post lékaře v Dukle jako povinnost.

Jak často býváte nyní na stadionu?
Prakticky každé dopoledne. Obzvlášť když je Dukla na ledě. Na odpolední tréninky už ale chodím výjimečně.

A jak si jinak užíváte důchod?
V sobotu a neděli jezdím třeba na chalupu. Jinak se zajímám i o výkony vnuka, který hraje hokej za Velké Meziříčí. Aby se dostal do Dukly, musí prokázat výkonnost.

Má současný kádr mužů Dukly na extraligu?
Bude to chtít čas a dost peněz. Extraligoví hráči chtějí kvalitní mzdu, půl milionu měsíčně, 200 tisíc… Takové platy v Dukle nejsou. Ale kvalita v hráčích, kteří přišli před sezonou, určitě je. Hráli extraligu.

Co chybí současnému Horáckému zimnímu stadionu v Jihlavě z pohledu lékařské služby?
Kvalitní ošetřovna. Zatím musím hráče ošetřovat v kabině nebo na střídačce.

Kolik stehů jste osobně nejvíc „vyšil“ na obličeje nebo těla hráčů?
Dukla je známá tím, že se nebojí hrát do těla. Někdy to byly dva tři stehy, jindy až dvacet.

Jak vzpomínáte na zranění třebíčského hokejisty Tomáše Zelenky na jihlavském stadionu?
Ten zákrok na něj byl přehnaný. Jaké jsou následky, všichni fanoušci vědí.

A jak vzpomínáte na Jardu Holíka?
Nikdy neuhnul a u mantinelu se srážel víc, než bylo záhodno. Hodně vydržel a hrál moderní hokej.

Jaroslav Paclík, Miroslav Mareš