Mladíček premiéru zvládl, v pátek nastoupí znovu

Premiérový start nadějného mladíčka pozorně sledovali i jeho otec František Musil, dědeček Jaroslav Holík, oba bývalí hokejoví reprezentanti, a matka Andrea, juniorská vítězka tenisového Wimbledonu z roku 1985.

„Pocity jsou skvělý, jsem za to velice rád. Hlavně že jsme vyhráli. Ze začátku jsem byl maličko nervózní, ale po prvním střídání to ze mě všechno spadlo. Bylo to dobrý,“ culil se po závěrečné siréně Musil junior.

Spokojen byl oprávněně. Jeho výkon bez chyb a skřípanců ocenil také kouč Dukly Karel Dvořák. „Splnil to, co jsme od něj očekávali. Nedělal si žádné zbytečné problémy tím, že by chtěl něco vymýšlet. Naopak rychle rozehrával a dobře četl hru,“ pochvaloval si.

Hned po utkání se Musil dělil o dojmy se svými nejbližšími. S dědečkem (na snímku vlevo), největší legendou jihlavského hokeje, pár chvil rozmlouval u juniorské kabiny.

„Jestli jsem s ním spokojenej? Já bych hlavně chtěl, aby byl zdravej, hodně trénoval a hrál. To je hlavní předpoklad k tomu, aby něco dokázal,“ vykládal Holík.

Přesto se při vnukově premiéře jen stěží bránil nostalgii. „Vzpomněl jsem si na syna (Robert „Bobby“ Holík, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu – pozn. red.) a říkal si, že bych si přál, aby vnuk byl ještě lepší než on. Protože syn byl zase lepší než já. Takhle by to mělo být,“ konstatoval bývalý skvělý hokejista a kouč dvojnásobných juniorských mistrů světa.

Další příležitost v A–týmu Dukly dostane mladičký Musil dnes, kdy znovu nastoupí proti Třebíči. „Výkonnost na to má, tak proč by nehrál,“ poznamenal Holík, jehož vnuk už přitom sní také o vyšších metách. „Jednou bych si chtěl zahrát v NHL – a zvednout nad hlavu Stanley Cup,“ prohlásil.

Očima spoluhráče
„David zvládl premiéru super. Hráli jsme celkem v pohodě, nijak jsme nehořeli. Musím přiznat, že jsem ani nějak zvlášť nevnímal, že je se mnou ve dvojici teprve patnáctiletý kluk. A jestli jsem mu radil, jak hrát? Ne, já si myslím, že od táty má rad dost. Spíš jsme si říkali, co máme dělat – abychom se zajišťovali a hráli jednoduše.“

Rostislav MALENA, obránce Dukly

Musil starší: Koukal jsem se spíš jako táta

Hokejem žije a zápasy dokáže prožívat jako málokdo. Křičí, povzbuzuje… Jenže ve středu navečer byl v hledišti Horáckého zimního stadionu nezvykle klidný.

František Musil, sám bývalý vynikající obránce, si užíval premiéru svého patnáctiletého syna Davida mezi dospělými. „Koukal jsem se na to spíš jako táta,“ říká.

Jaké máte pár chvil po utkání pocity? Líbil se vám Davidův výkon?
Jsem na něj pyšnej. Na druhou stranu je zatím jen na startovní čáře a má před sebou strašně dalekou cestu. Doufám, že se mu z toho nezamotá hlava. Ono teda není z čeho, ale už bylo hodně takovejch hráčů… Každopádně jsem moc rád, že dostal šanci. Teď je hlavní, aby si z toho vzal to pozitivní a dál na sobě pracoval.

Vzpomněl jste si na svoje začátky, když jste ho viděl na ledě?
Já jsem to ani tak nebral, žádná nostalgie mě nepřepadla. Opravdu jsem to prožíval jako táta. Ani jsem nepřemýšlel, jestli bude mít dobrej, nebo špatnej zápas. Spíš jsem měl strach o něj, aby se mu něco nestalo, protože je to pořád ještě dítě. Ale musím říct, že on má v sobě něco, co já jsem nikdy neměl. Nikdy není nadšenej, nikdy není zklamanej… Prostě úplně jinej než já.

Má to jednodušší, když všechno tolik neprožívá?
Asi jo. On je po mámě, nemá ani cenu ho měnit. Když jsem se na něj díval, říkal jsem si, jak bych to asi zvládal já. Hrál bych určitě úplně jinak: lítal bych tam a srážel se… To je právě daný rozdílnou povahou.

Dal jste Davidovi před utkáním nějaké rady, nebo jste mu řekl, ať si to hlavně užije?
Já jsem ani nebyl doma. On měl navíc úplně jiný starosti. Že jde poprvý do kabiny, jestli má klukům vykat, kam se má posadit, jak to bude s dresem… To jsem se ve vzpomínkách vrátil k tomu, co jsem kdysi prožíval já. A pro kluka to asi byly daleko víc stresující situace než samotnej hokej. Ale musel si projít i tím.