Tlak si na sebe vytvářím sám, říká kouč Totter

„Přece nemůžu říkat, že budeme hrát o druhé třetí místo,“ tvrdí šestatřicetiletý kouč, jehož čeká ostrá premiéra na střídačce Dukly už dnes večer ve Frýdku–Místku.

S přípravou musíte být spokojen. Ze třinácti zápasů jste jich vyhráli osm, navíc jste se prezentovali agresivním hokejem a soupeře většinou jasně přehrávali…
Rozhodli jsme se pro styl, který je náročný na kondici a nedovoluje žádnou lenost. Tedy styl s napadáním, dohráváním soubojů a rychlou koncovkou. Hrajeme na jeden dva dotyky, jednoduše a neustále v pohybu. Prohráli jsme jen tři zápasy, ale i v nich jsme byli herně lepší. Jenže jsme byli v únavě a chyběl nám krok v koncovce, neprosazovali jsme se. Poslední dobou už bylo vidět na výsledcích, že se i koncovka zlepšila. Navíc kromě Adama Zemana nebyl nikdo zraněný nebo nemocný. To se nám naštěstí vyhýbalo obloukem. Takže opravdu můžeme být spokojeni po všech stránkách. Ale především s přístupem a pracovitostí hráčů.

Dobré výsledky však mohou být také ošidné. Neuzrál ve vašich svěřencích pocit, že jim všechno jde a každého protivníka přejedou?
Na jednu stranu by to tak mohlo být. Drobné uspokojení u hráčů určitě je, ale o to se musíme postarat my s Patrikem Augustou (Totterův asistent – pozn. red.), abychom kluky pořád motivovali. Na druhou stranu: co je víc než zdravé sebevědomí? Jenom je důležité, aby kluci spadli na správnou stranu a vzali si z vydařené přípravy to lepší. Ale já si myslím, že začátek je bude motivovat i sám od sebe, protože je to zase něco jiného, je to soutěž. Tým zpozorní a začne se víc soustředit.

Několik vašich svěřenců se v přípravě objevovalo také v prvoligovém A–týmu. Nebylo toho na ně v jejich věku až moc? Nemůže se to na nich projevit negativně?
Teď ještě ne. Navíc spolupráce fungovala dobře. Když šli s áčkem, nehráli za juniorku. Mezi dospělými se vyzkoušelo pět hráčů a všichni odvedli kus práce. Samozřejmě to byla zatím jen příprava, v mistrácích by na ně byl vyvíjen větší tlak. Proto by to asi nebylo na delší dobu. Výkyv formy a jiný styl by se určitě projevil. My hrajeme agresivně, poslední hráč dobrusluje, naopak áčko sází na ortodoxní styl s bránícím levým křídlem. Tím pádem je těžké se přizpůsobit. Ale potřeba je říct i to, že áčko jsme spíš jen doplňovali, když mělo míň hráčů. Nebylo to tak, jak bych si představoval já. Že by tam šel někdo cíleně s tím, že si vyžádali třeba tvořivého hráče, střelce nebo defenzivního beka. Spíš to bylo kvůli tomu, aby áčko hrálo na čtyři pětky. Ale pro kluky je důležité, že získali sebevědomí i nové zkušenosti. Proto jsem rád, že si to mohli vyzkoušet.

Nicméně u patnáctiletého obránce Davida Musila je šance, že by se v A–mužstvu mohl objevovat pravidelněji…
Všichni viděli, že místo by v áčku asi měl. Ale celý rok by pro něj bylo těžké zvládnout, hlavně mentálně. Navíc začal chodit prvním rokem na gympl, a tak není dobré, aby hned na začátku zameškával. Jenže to je na zvážení rodičů a trenérů. Musíme to zhodnotit a nastavit nějakou rozumnou cestu. Abychom ho extrémně nehodili moc dopředu, a tím ho nezabrzdili. I David cítí, že by mohl áčku pomoct a být v něm platným hráčem, ale musí to brát rozumně. Někdy i krok zpátky je důležitý, aby se nic neuspěchalo.

Zpátky k juniorce: dlouho před startem soutěže jste vyhlásili jasný cíl – postup do extraligy. To není úplně obvyklé, spíš bývala zvykem alibističtější prohlášení. Nevrátí se vám to v případě, že se zrovna nebude dařit, jako bumerang?
Samozřejmě se nám to vrátit může. Jenže mně se zdá, že tady v Jihlavě je od okolí strašně malý tlak na trenéry. Já jsem zvyklý na daleko větší, a tak si ho vytvářím sám na sebe i na tým. Ten úkol je daný, proto nemůžu říkat, že budeme hrát o druhé třetí místo. Nemusí nám to vyjít, ale já můžu slíbit, že pro to uděláme všechno. Teď jsme porazili Havlíčkův Brod, Třebíč i Žďár, tedy všechny týmy z okolí. I když šlo o přípravu, tak si myslím, že naše juniorka je nejkvalitnější a zasloužila by si postoupit.

Vítěze soutěže však stejně ještě čeká baráž. Doléhá na vás i hráče, že boj o extraligu bude tentokrát složitější než v uplynulých letech?
My hlavně musíme jít cestou postupných kroků. Nejdřív baráž vybojovat, dostat se do ní. Pak se teprve uvidí. Nemá cenu se v téhle chvíli stresovat tím, že je letos těžší postoupit. Na to je ještě dost času.

Když se obrátíme směrem k vám. Do Dukly jste přišel na jaře z pražské Sparty, kde jste byl asistentem u extraligové juniorky. Jaké zatím máte dojmy z jihlavského hokeje? Překvapilo vás něco, zaskočilo?
Pochopitelně už jsem si udělal nějaký obrázek o trenérech i vedení klubu, ale že by mě něco vyloženě zaskočilo, to ne. Příjemně překvapený jsem každopádně z kvality juniorského kádru. Jinak Jihlava je specifická… S tím taky souvisí jediná věc, co mi vadí. Že tady spousta odborníků do všeho moc mluví. Já si myslím, že klub má jednatele, sportovního manažera – a ti by měli rozhodovat a nést zodpovědnost. A ne že se do toho plete dalších šest sedm lidí. Každý by tady totiž chtěl rozhodovat, ale nikdo potom nechce být za nic zodpovědný.

Jaké vůbec bylo přejít z velkoklubu typu Sparty do Dukly, která má sice také slavnou minulost, ale výrazně skromnější současnost?
Nedávno jsem to říkal klukům na společné večeři. Moje mamka se mě vždycky, když přijedu domů do Světlé, ptá na dvě věci. Nejdřív jestli je to v Jihlavě lepší než ve Spartě. Tak jí odpovídám, že je to jiné. A potom jestli jsem šťastný. Na to říkám, že jo. I klukům jsem řekl, že jsem šťastný. Díky tomu, jak pracují a trénují, když vidím odezvu a výsledky svého snažení. Proto se mi tady líbí. I když první přechod do reality byl těžký. Měl jsem i jiné nabídky, lákavější (o Tottera usiloval prvoligový Chomutov, kde měl být asistentem – pozn. red.), ale já to beru z té stránky, že je to výzva jak pro mě, tak i pro ty kluky.

Občas jste vidět v tričku s logem Sparty, takže se vám přece jen zasteskne?
Já si v něm jdu akorát sem tam zaběhat. Ale třeba dneska už jsem měl Na Stoupách jihlavské triko. Aha, já vím, co máte asi ještě na mysli. Na zápase jsem zase byl ve sparťanské mikině. Jenže tam je jen malé „esko“ a já v ní navíc vyhrál republiku. Měl jsem ji rád, byla v tom i troška pověrčivosti. Ale už jsem vyfasoval jihlavskou.

Když jste přišel, byl jste pro většinu lidí neznámý. Teď jste hodně vidět – a nejen u juniorky…
Tady se vždycky preferoval jihlavský patriotismus, takže mě opravdu nikdo neznal. Do povědomí lidí jsem se dostal až díky tomu, že každý druhý den dávám nějaké rozhovory, že mi novináři volají před i po zápasech. A že se snažím být prospěšný i jinak? Já vím, v Česku se tohle moc nenosí, spíš se kolegům nepřeje, ale já si myslím, že by se to mělo zlepšit. Já třeba chodím vypomáhat do 6. třídy. S těma děckama je to zase něco jiného, komunikujete s nimi jinak. Například dneska ráno nepřišla družinářka, tak jsem je odváděl do školy. A už jsem zjistil i to, kterou učitelku mají nejhezčí, která je nejtvrdší angličtinářka a že jejich třídní docela jde. (směje se) Takže přijdu i na jiné myšlenky.

3x INFOGRAFIKA