„Pořád mě bolí. Možná bych sezonu nějak dohrál, ale nebylo by to na sto procent. Akorát bych se tím pořád trápil, užíral. Tak jsem to raději vyřešil takhle,“ říká Duben.

Na jaře jste byl i na operaci a zdálo se, že se dáte dohromady. Čím to, že se bolavé místo znovu ozvalo? A co vás přesně trápí?
Ani pořádně nevím, kde je chyba. Ale mám zničenou chrupavku. Třeba když jdu do podřepu, koleno mně úplně vypovídá službu.

Naděje, že by se váš stav přece jen výrazně zlepšil, není?
To nevím, asi ne. A já už se rozhodl. Budu rád, když si zahraju aspoň fotbálek, tenis… Poslední rok jsem nemohl ani to. Jen jsem se pořád snažil dát dohromady na hokej. Ale stejně jsem vždycky musel koleno hodinu rozcvičovat, abych vůbec mohl na led.

Radikální krok jste s někým konzultoval? Nebo vám konec kariéry doporučili doktoři?
Ne, bylo to čistě moje rozhodnutí. Všechno jsem probíral jen s rodiči a přítelkyní. A zkrátka jsme dospěli k tomu, že to takhle bude lepší.

Zranění vás trápilo delší dobu, proto je asi snazší se s tím vyrovnat…
Určitě, to je jasné. Já už jsem o konci uvažoval v srpnu, když jsem nemohl vůbec trénovat. Tehdy mě to napadlo poprvé. Ale ještě jsem to zkusil a udělal maximum, abych mohl zase hrát. Jenže bohužel…

Už jste přemýšlel, čemu se budete věnovat dál?
Teď si dám týden dva oraz a popřemýšlím. Něco už mám i rozjednané. Uvidíme, jak všechno dopadne.

U hokeje byste zůstat nechtěl?
To ani ne. Já nejsem typ, abych třeba trénoval. To mě neláká. Hokej mám rád, přijdu se na kluky i podívat, ale zůstat u něj nechci.

Konec vaší profesionální kariéry je opravdu definitivní?
Je, opravdu. I když s tím, že časem bych si ještě někde mohl po práci zahrát. Třeba v Pelhřimově, ve Žďáře nebo v Meziříčí. Ale o tom je hodně předčasné mluvit. Nejdřív si musím najít nějaké zaměstnání. To je priorita.

Do velkého hokeje jste kdysi vstoupil slibně – v sedmnácti už jste hrál v Jihlavě za dospělé, draftovali vás New York Rangers, rok jste strávil v zámoří… Nejste zklamaný, že jste se nedokázal prosadit víc?
Pravdou je, že jsem to rozjel dobře… Ale zklamání necítím. To už mě pustilo. Mrzí mě jenom to, že musím skončit. Jenže s tím nic nenadělám.