Trenér, který z neznámých hráčů dokázal vytvořit téměř neporazitelný tým.

„Je to moc smutná zpráva. Byl to on, kdo Duklu nasměroval k tolika úspěchům,“ prohlásil současný jednatel klubu Bedřich Ščerban.

Na jihlavskou střídačku se Pitner poprvé postavil na podzim roku 1958 z donucení. Do Dukly vůbec nechtěl. Nakonec u mužstva zůstal čtyřiadvacet let a získal s ním celkem osm mistrovských titulů.

Skvělé trenérské umění ho katapultovalo i do role hlavního kouče národního týmu. A také na této horké židli uspěl – v roce 1972 získal na světovém šampionátu v Praze pro Československo zlatou medaili.

„Když jsme opouštěli stadion, na ulicích bylo lidí jako o karnevalu,“ zavzpomínal před časem Pitner na svůj největší životní úspěch.

Před rozhodujícím utkáním se Sovětským svazem hráče motivoval více než neobvyklým slibem. Zavázal se, že přeplave bazén u motelu v Průhonicích, v němž mužstvo bydlelo.

„Když jsme se pak v noci po utkání vrátili, nezbylo mi nic jiného, než slib splnit. Venkovní teplota byla přitom devět stupňů, voda měla dokonce jenom pět,“ popsal drsné podmínky.

Stejně tvrdé však byly i jeho tréninky. Společně se Stanislavem Neveselým postavili přípravu jihlavských hokejistů zejména na pracovitosti a píli.

„Byla to hrozná dřina,“ ulevil si někdejší brankář Dukly Miloš Podhorský.

Pitner ovšem nebyl jen „diktátorem“, který by své svěřence sedřel z kůže, ale také výborným psychologem.

„Hráče znal jako své děti,“ uznal kouč Sparty František Výborný, jenž za Jihlavu hrál osm let.

S trenérskou kariérou se Pitner definitivně rozloučil v roce 1991, kdy vedl Plzeň. Od té doby byl na odpočinku.

Na hokej však nezanevřel, až do loňského roku navštěvoval všechny domácí zápasy Jihlavy.

„Až v téhle sezoně přestal. Zdraví mu to už nedovolovalo. Ale my dva jsme byli v kontaktu skoro pořád,“ konstatoval jeho bývalý parťák Neveselý.