„Spíš si mě lidé pletou s mým jmenovcem, který taky hrával za mládežnické týmy Dukly. Ale není se čemu divit, vždyť jsem odešel pryč už ve čtrnácti,“ říká urostlý obránce, který se „zatoulal“ až do kanadského Kingstonu.

Kočovný život není u hokejisty nic zvláštního, vy jste však z domu zmizel hodně brzy. Když se zeptám jednoduše: proč jste ještě coby žák zamířil do Kladna?

Důvod je jasný, hrál se tam lepší hokej. Tady v Jihlavě byly všechny týmy jen ve druhé nejvyšší soutěži – dorost, juniorka i áčko. Proto jsme na konci osmé třídy zvažovali, kam bych měl jít. A z Kladna se sami ozvali, jestli nechci k nim.

Z Dukly v té době „utekla“ spousta talentovaných mladíčků…

To je fakt. Jen z mé třídy přestoupili jinam tři nebo čtyři kluci. Do Pardubic, Liberce… Tady šel hokej hodně dolů.

Zvykat si v novém prostředí asi nebylo s ohledem na věk jednoduché. Přišel jste do cizího města, neměl dokončenou ani povinnou školní docházku… Klub vám pomáhal řešit i soukromé věci?

Kladno mi zařídilo úplně všechno, včetně školy. Nejdřív jsem nastoupil do devítky, potom na sportovní gymnázium. Ale tam jsem pobyl jen dva roky, pak už jsem šel do Kanady.

Střední školu ještě chcete dokončit, nebo už to není aktuální?

Je, určitě. Teď o prázdninách si zrovna dodělávám třeťák.

A jak se s učením perete?

Tak nejlepší je angličtina, to je jasné. (směje se) Ale snad zvládnu i ostatní předměty.

Když se vrátíme zpátky ke Kladnu. Jak vaši rodiče snášeli, že vás od čtrnácti neměli na očích?

Ze začátku ani nemuseli mít obavy, protože jsem byl víceméně v rodině. Bydlel jsem totiž u strýce v Lounech. A s našima jsme se vídali pořád, každý týden za mnou jezdili. I v době, kdy už jsem byl na internátu.

Každopádně odloučení od nejbližších asi bylo nejlepší přípravou na pozdější odchod do zámoří…

Přesně tak, výborný trénink. (usmívá se) I když jsem hrál za Kladno, domů jsem se pořádně dostal vždycky až po sezoně. Tak jsme si pomalu zvykali být od sebe.

Také po hokejové stránce vám šlo působení ve středočeském klubu k duhu. Alespoň podle statistik jste si v dorostenecké extralize vedl výborně…

Hodně se mi povedl poslední rok. Byl jsem i ve všech reprezentacích, kde si mě také všiml agent. Tím pro mě vlastně začala další etapa.

Pro většinu hráčů ve věku kolem osmnácti let jsou jen dvě cesty: vyhrát se v Česku, nebo jít do Kanady. Co rozhodlo pro druhou variantu?

Bral jsem to jako velkou zkoušku. Přece jen v Americe je všechno jinačí, člověk se musí naučit spoustu nových věcí. A já si chtěl dokázat, že to zvládnu. Navíc jsem dostal dobré podmínky.

Do kanadských juniorských soutěží odchází spousta mladých Čechů, jenže celá řada jich brzy pohasne. Neměl jste obavu, že vaše kariéra může nabrat nesprávný směr?

Taky mě upozorňovali, že se mi tohle může přihodit. Ale můj případ to není. Mně naopak dvě sezony v Kanadě hodně daly. Poznal jsem, že si všechno musím vydřít. Předtím v Kladně jsem byl první obránce, hrál jsem přesilovky, oslabení… A najednou jsem neměl jisté nic. Hlavně první rok byl velká škola.

Tenkrát jste ještě hrával v juniorské Ontario Hockey League za Barrie, hned po úvodním zápase dalšího ročníku jste se však přesunul do konkurenčního Kingstonu. To není příliš obvyklé, měnit dres po šedesáti minutách…

To bylo tím, že v Barrie už se mnou maličko zametli v předcházející sezoně. O prázdninách jsem proto řešil s agentem, že bych chtěl přestoupit. Ale nakonec jsme se domluvili, že ještě počkáme. Jenže i v přípravných zápasech jsem hrál málo. Tak jsme požádali o výměnu – a klub mě poslal do Kingstonu. Tam už jsem si nemohl na nic stěžovat. Vytížený jsem byl maximálně.

Nicméně co do kvality mužstva jste si nepolepšil, naopak. Byli jste nejhorší v celé konferenci a o play off si mohli nechat jen zdát…

To je pravda, týmu se nedařilo. Jenže mně šlo hlavně o to, abych dostal víc prostoru na ledě. Špatné výsledky navíc byly důsledkem toho, že jsme měli hodně mladý tým. Letos už budeme mít mnohem lepší vyhlídky.

To znamená, že v Kingstonu ještě zůstanete?

Určitě, nedávno jsem se upsal na další rok.

Takže se na vás může těšit i vaše náhradní rodina, u které jste – jak je v Kanadě zvykem – bydlel? Nebo plánujete změnu?

Kdepak, nemám důvod. Na rodiny jsem měl zatím štěstí. Teď jsem byl u jedné starší paní. A nemůžu o ní říct jediné špatné slovo. Je pro mě jako babička.

Zajde se občas podívat, jak se vám daří na ledě?

Chodí na všechny naše zápasy. A od začátku si pochvalovala, že má doma zase Evropana. Přede mnou už u ní totiž bydlel Michal Kolarz a velice dobře se zná i s Radkem Smoleňákem.

To už by vás mohla překvapovat českými slovíčky…

(směje se) To zase ne. Ale Česko už dvakrát navštívila.

Když budu maličko impertinentní: přítelkyni jste si v zámoří nenašel?

Na tyhle věci ani není čas. (usmívá se) Trénujeme každý den dvakrát, za sezonu se hraje kolem sedmdesáti utkání… A já nemám kam spěchat.

Sedmdesát zápasů, to je na juniory pořádná porce. Baví ještě diváky na konci sezony hokej? Kolik jich na vás chodí?

Přes šest tisíc, zájem je obrovský. A nejen co se týče návštěvnosti. Když si jdete někam sednout, lidé vás hned poznávají, chodí si pro podpis…

Co vy a Dukla? Před rokem jste s prvoligovým A–mužstvem dokonce trénoval a mluvilo se o vašem návratu. Nebo šlo jen o spekulace?

Tahle možnost se opravdu naskytla. Pan Ščerban (jednatel klubu – pozn. red.) mi dal nabídku, ale já chtěl jít ještě zpátky. Z Kanady je přece jen větší šance se prosadit.

Snem asi každého hokejisty je NHL, jenže draftem jste neprošel. Lákají vás třeba i nižší zámořské soutěže?

Zrovna před pár dny jsem o tom s agentem mluvil. Ale spíš uvidíme, jak se mi povede nadcházející sezona. Jestli to pak půjdu zkusit někam na farmu, nebo se vrátím do Evropy… A že mě minul draft? To není rozhodující. I bez něj se dá dostat kamkoliv.

Minulý týden jste měl být na soustředění reprezentační dvacítky, nakonec jste však ve výběru trenéra Šindela chyběl…

Bohužel, nemohl jsem nikam jet. Před dvěma měsíci mi operovali rameno, teprve se dávám dokupy. Vazy jsem měl hodně potrhané, proto jsem musel být dlouho v úplném klidu. Teď už je to mnohem lepší, i když rameno ještě pobolívá. Ale na další akci dvacítky, která je v srpnu, už bych chybět neměl

Rameno vás trápilo delší dobu?

Dva roky mi při soubojích vypadávalo. Proto jsem se s panem Čeperou (jihlavský ortoped – pozn. red.) domluvil, že hned jak přiletím, půjdu na operaci. Tím, že jsme se nedostali do play off, se vše urychlilo. Stihnu se bez problémů připravit na další sezonu.

O místo v juniorské reprezentaci se tedy zatím bát nemusíte, ještě se můžete ukázat na přípravném turnaji na Slovensku. Šance porvat se o konečnou nominaci na mistrovství světa je asi velká výzva…

Samozřejmě, kdo by si na něm nechtěl zahrát… Ale všechno se odvine od toho, jak mi vyjde začátek sezony. To bude nejdůležitější. S panem Šindelem jsem zatím mluvil alespoň po telefonu. Říkal, že se nic neděje, i když jsem první kemp musel vynechat.

Do prvoligové Třebíče, kde je hlavním koučem, vás nelákal? Měl by mladého talentovaného beka, vy byste byl na očích…

Ne, to ne. (směje se) Jen se mě ptal, co mám v plánu. Přemlouvat mě určitě nechtěl.