Bývalý hokejový reprezentant, útočník a kapitán Dukly Jihlava Jan Hrbatý slaví sedmdesáté narozeniny. Populární Rychlík z Vysočiny si proto včera zavzpomínal při malé oslavě v sídle svého milovaného klubu na svoji kariéru.

Pane Hrbatý, máte za sebou skvostnou kariéru, kterou jste ale zahájil až v šestnácti letech. Vy jste netoužil být hokejistou už dříve?
Já jsem vyrůstal na rybníce. Přišel jsem že školy, tašku jsem bouchnul do rohu a už jsem byl na ledě. Ale proto, že mě to bavilo. Až později v Prostějově jsem začal brát hokej vážně. Byl tam trenér, který nám vysvětloval, jak se to má hrát, co je taktika a podobně.

Měl jste podporu ke sportování u rodičů?
Po pravdě, otec si mě moc nevšímal. Naopak, my jsme měli hospodářství, takže já jsem musel vybírat brambory, odebírat obilí, a já tak chtěl v létě hrát fotbal… Já jsem vždycky utekl, on mě naháněl, kde jsem, takže jsem naopak za sport ještě dostával doma vynadáno. Že jsem šel hrát, místo abych pomáhal na poli. Začátky jsem opravdu neměl lehké, ale i to zřejmě pomohlo k tomu, čeho jsem dosáhl. Vypěstoval jsem si už v mládí takovou zarputilost a touhu něco dokázat.

Bylo už tehdy vaším cílem probojovat se do vyhlášené „hokejové univerzity“?
Když jsem rukoval na vojnu, ani jsem nevěděl, že jdu do Dukly Jihlava! Na povolávacím rozkazu stálo jenom: Vojenský útvar 3276 Jihlava. Až když jsem přijel do Jihlavy, dozvěděl jsem se, že jdu do Dukly. Byl jsem za to pochopitelně moc rád.

Byl jste určitě rád, že jste vyfasoval místo samopalu hokejku.
Samozřejmě. I když jsem hrával poměrně dobře i fotbal, takže jsem mohl jít i do Dukly Praha. Ale vybral si mě Jarda Pitner a teď jsem moc rád, že jsem tady mohl hrát. Dukle jsem k něčemu pomohl a mohu snad říci, že jsem ji dobře reprezentoval.

Vy jste celou kariéru odehrál s rovnou hokejkou. Nelákalo vás vyzkoušet „něco jiného“ a hrát se zahnutou čepelí?
Byli jsme dokonce tři, kterým vydržela rovná hůl. Kromě mě ještě Ulrych a Jarda Jiřík. Na tehdejší dobu byla rovná hokejka dobrá. Hrával jsem pravé křídlo přes ruku, takže mi puk tolik neutíkal. Výborné to bylo při hře do bekhendu. Když se dával blafák, šlo to lépe nahoru. Takové góly už nyní pomalu nevidíte.

Patříte ke generaci hráčů, která ještě hrála na otevřeném Horáckém zimním stadionu. Jak vzpomínáte na stadion bez střechy?
Bylo to pochopitelně jiné, protože počasí někdy zápasy ovlivňovalo. Například jsme jednou dostali takový kuriózní gól při chumelenici. V brance byl Míra Podhorský, který najednou neviděl puk. Otočí se a vidí, že ho má v brance. Jak bylo na ledě nasněženo, soupeř vystřelil po ledě, puk nebyl vůbec vidět a vypadalo to, jako když krtek jede pod sněhem.

Začínal jste na křídle u bratrů Holíků, ale pak vás trenéři roztrhli a nahradili Klapáčem. Proč?
Když jsem zůstal v Dukle po základní službě, Pitner se rozhodl vytvořit H útok – Hrbatý, Holík, Holík. Postavil nás vedle sebe, byli jsme dobrý útok, šikovní hráči, ale také všichni takoví technici. My jsme třeba ve třetině motali soupeře, ale nemělo to žádný brankový efekt. Tak mě Pitner dal do druhé lajny a k Holíkům dal Klapáče. Honza byl koncový hráč a společně jim to klapalo. Já jsem potom hrál s Novým a Augustou. Myslím si, že jsme byli společně dva roky nejlepší lajna Dukly, měli jsme i na nároďák. Ani nevím, proč nás tam nebrali.

Pamatujete si, kdo vám dal přezdívku Rychlík z Vysočiny?
Vím, že to byl reportér z Brna. Ale na jeho jméno si už bohužel nevzpomínám.

Důvod přezdívky je jasný, jak se soupeři vyrovnávali s vaší rychlostí? Zvýšenou tvrdostí? Osobní obranou?
Tvrdostí ne, já jsem jim vždycky ujel. (směje se) A na osobní obranu se nehrálo. Pamatuji si například, jak šílel na své obránce při našich zápasech trenér Starší ze Slovanu Bratislava. Našlápl jsem po pravé straně do útoku, v rychlosti jsem udělal zvratnou kličku do bekhendu, bek mě přejel někam do rohu kluziště a já jel sám na bránu. A Jáno vždycky křičel: Vy kokoti, vždyť ho znáte, on dělá stále to samé a pořád mu to žerete!

Vy jste zůstal Dukle Jihlava věrný celý život. Neuvažoval jste někdy o přestupu jinam?
Když mi končila základní vojenská služba, tak mě lákal do Brna Bouzek. Sešli jsme se na Pančavě, čekal tam na mě na mezi, aby nás v Jihlavě neviděli. Ale já jsem odmítl. Dal jsem na slova Jardy Pitnera, který mě přesvědčil o tom, že tady je skvělé zázemí. Udělal jsem ohromně dobře.

Hodně se hovoří o výborné partě v kabině Dukly. Přitom se tam sešla početná enkláva z Havlíčkova Brodu a zbytek byl z jiných míst. Neměli jste třeba problémy v nějakých partičkách?
Nemyslím si, že by něco podobného tenkrát bylo. My jsme se tady sešli kluci z druhé ligy, dali jsme se dohromady, protože jsme měli společný cíl. Žádná rivalita mezi námi nebyla, jako kolektiv jsme byli výborní.

Trenér Neveselý říká, že náskok před ostatními jste získali především díky vysokému stupni trénovanosti. Byl to jediný důvod vašich úspěchů, nebo tam bylo ještě něco jiného?
Ne, určitě to bylo v trénovanosti. My jsme v Dukle opravdu trénovali více než v ostatních oddílech. Jinde si mysleli, že to půjde mistrovsky, technicky, ale my jsme kolikrát vítězili právě díky lepší kondici.

Jak jste tu kondici získávali? O různých galejnických metodách se hovoří legendy dodnes.
V létě to byly opravdu galeje, běhali jsme do kopců, po hradech a zámcích okolo Vranovské přehrady a podobně. V zimě jsme třeba jeli na Luční boudu, nechali si udělat běžkařské stopy a my jsme makali jak psi.

Známý byl také cyklistický „závod“ Tour de Dukla.
K tomu vám řeknu jednu historku. Tehdy u nás chytal Pavel Wohl ze Sparty. Při jedné etapě bylo ošklivo a trenér Pitner zkrátil etapu. Když už jsme v cíli čekali na ostatní, jelo okolo nás nákladní auto a na korbě na cihlách ležel právě Wohl s kolem. Než nás zaregistroval, přejeli nás a zmizeli v dálce, protože o zkrácení etapy nevěděl. Takže to měl delší o ten návrat zpátky.

Po skončení kariéry jste trénoval mládež i A tým. U áčka jste dělal například asistenta Jaroslavu Holíkovi. Jak jste spolu vycházeli? On vyhlášený bouřlivák, vy kliďas.
Je pravda, že jsme byli odlišné povahy. Ale abyste se nemýlili, i já jsem uměl v kabině zařvat. Když jsem trénoval juniorku, tak jsem i kopal do odpadkových košů. Většinou to však směřovalo k jedinému cíli: vyhecovat ty kluky. Aby si uvědomili, že je něco špatně. Pokud jde o Jardu, ten uklidnit nešel. Ale kluci ho brali, jaký byl, a respektovali ho.

Na stadionu jste pravidelným návštěvníkem dosud. Jak vidíte současnou Duklu?
Současný tým není až tak špatný. Některé zápasy mu nyní nevyšly tak, jak bychom si všichni představovali. To tak ve sportu bývá, že se někdy hraje lépe, někdy hůře. Od prohry s Třebíčí šla Dukla dolů, ale třeba zápas s Olomoucí už byl parádní, i když se nakonec prohrálo. Ve středu s Berounem se už vyhrálo a já věřím, že to zase půjde nahoru a v té čtyřce se udrží.

Vy jste vlastně „spolupachatelem“ náročnosti jihlavského fanouška, kterého jste namlsali úspěchy. Zažili jste také někdy podobné negativní reakce, se kterými se musí občas vypořádávat současný tým? A jaké jste vůbec měli vztahy se svými příznivci?
My jsme s fanouškama neměli nikdy problém, protože jsme opravdu hráli tak dobře, že všichni rádi na hokej chodili. Kolikrát jsem mluvil s fandama, kteří říkali: Z práce vždycky jeden utíkal dřív a ostatním držel místo. Diváci nás vždycky fantasticky povzbuzovali a my jsme jim to odváděli výkony a tituly.

Minulost jsme probrali důkladně. Na co se těšíte, jaké máte plány do budoucna?
Já už žádné plány do budoucna nemám. Teď už si jenom přeji, abych byl zdravý a dožil se co nejvyššího věku. Rád jezdím na chatu, moc rád chodím na houby. Bývám tam s manželkou, jezdí za námi naši kluci, léto si užívám. No a v zimě chodím na hokej na Duklu. Za Duklu jsem hrál, na Duklu nedám dopustit, Dukle fandím a vždycky budu!