Během kariéry získal Lukáš Sáblík mistrovský titul s Karlovými Vary v roce 2009. Je i držitelem prvoligového rekordu v počtu udržených čistých kont během jedné sezony. V sezoně 2004/2005 nebyl v Ústí nad Labem překonán v jedenácti zápasech.

Od hokeje však jihlavský rodák neodchází úplně. Jak prozradil v původním rozhovoru pro klubový web a Deník, bude v Dukle nadále působit v roli trenéra.

Lukáši, vy jste ukončil kariéru poněkud v utajení. Své poslední zápasy jste odchytal v loňské baráži. Nemrzí vás, že jste nenastoupil alespoň k jednomu duelu a nerozloučil se na ledě?
Vůbec ne. Já jsem si i tak tuhle sezonu náramně užíval. Prakticky už od září jsem věděl, že jde o můj poslední rok a že tahle situace může nastat. Ostatně takto jsem to měl nastavené i vloni. Ale Kuba Škarek už byl hodně unavený, na šestnáctiletého kluka toho bylo opravdu dost. Jenom díky tomu jsem šel do brány. Letos ta situace nenastala, takže nebylo potřeba to řešit. Samozřejmě mě to trošku líto bylo, ale nejsem z těch, kteří by potřebovali prožívat nějaké ovace. V klidu jsem odešel a jsem spokojen.

Pojďme se krátce ohlédnout za vaší kariérou. Oblékal jste dres jedenácti klubů. Na které angažmá budete nejvíce vzpomínat?
Pominu-li mateřskou Jihlavu, která je jasnou jedničkou, tak musím vyzdvihnout Karlovy Vary. Jednak jsem tam byl nejdéle, téměř šest sezon, ale především jsme vyhráli extraligu. V dobrém ale vzpomínám na všechny štace.

Od zisku mistrovského titulu Karlových Varů uběhlo letos už osm let. Vzpomenete si ještě na tehdejší oslavy?
Představte si, že my jsme tehdy bouřlivěji slavili o rok dříve, kdy jsme hráli poprvé finále se Slavií, a byť jsme tehdy ještě prohráli, bylo to takové spontánnější. Bylo to poprvé, kdy Vary udělaly nějaký hokejový úspěch. Pro nás byl zisk v uvozovkách jen stříbrné medaile něco neskutečného.

Během své dlouhé kariéry jste potkal spoustu hokejových legend, spoluhráčů, trenérů, funkcionářů. Na koho budete nejvíce vzpomínat?
Těžko říct, opravdu to bylo ohromné kvantum lidí. Určitě nezapomenu na všechny brankáře, se kterými jsem byl v klubech, protože my máme k sobě blíž než s ostatními hráči. Odpovědět bych mohl i opačně. Za kariéru jsem se nesetkal s nikým, kdo by mi vyloženě nesedl. Na to jsem měl možná štěstí.

Končil jste v Jihlavě v roli jakéhosi mentora mladých gólmanů, ať už to v poslední době byli David Honzík, Jakub Škarek nebo Miroslav Svoboda. Mimochodem, Škarkovi se Svobodou bylo dohromady méně let než vám. Měli k vám patřičnou úctu? Nedobírali si vás kvůli věku?
(smích) Pořád. Od té doby, co jsem se před čtyřmi lety vrátil, tam probíhaly nějaké srandičky. (stále se usmívá) Všechno to bylo v pohodě, nic přes čáru. A já jsem jim to pochopitelně vracel. Navíc to nebylo jenom od kolegů gólmanů, v kabině jsou různí specialisté na legrácky. V poslední době jsem byl takovým jejich hromosvodem. Mně to ale vůbec nevadilo, byl jsem naopak rád, že tam s nimi mohu být.

Poslouchat jste musel i trenéra gólmanů Petra Jaroše, který je vaším vrstevníkem. Jak jste si sedli vy dva?
My se známe od základní školy, on chodil o třídu níž. Potom jsme se potkávali na různých brankářských kempech a soustředěních, takže se známe velmi dobře a spolupráce byla naprosto bez problémů. My jsme se potom na asi deset let rozešli, byli jsme každý někde jinde. Když jsme se potom v Jihlavě znovu sešli, mohli jsme se vzájemně obohatit o některé poznatky. Oba jsme tak měli skvělou zpětnou vazbu.

Dá se vůbec ještě ve vyšším věku něco zlepšovat na stylu chytání?
Rozhodně dá, i když ne přímo se stylem. Určitě se dají ale opravovat různé drobné chyby. Já jsem se poprvé setkal s trenérem brankářů v Karlových Varech, tehdy tam byl Pavel Kněžický. Bylo mi třicet let a v duchu jsem si říkal: Kdo ví, jak dlouho ještě budu chytat. Najednou jsem tam přišel do kontaktu s tak zvaným švédsko-finským stylem chytání. Není to ani o tom, že by mě nějak předělávali, to už by opravdu asi nešlo, ale náhle jsem viděl, že lze chytat daleko jednodušeji. Pro mě to byly velmi dobré zkušenosti především do budoucnosti.

Té se bude týkat moje poslední otázka. Co bude následovat nyní, když jste výstroj pomyslně odložil do kouta?
Už před třemi lety jsem začal s trénováním gólmanů v Ledči nad Sázavou. Požádal mě o to kamarád, se kterým jsem si dělal trenérskou licenci. Jednou týdně jsem jim tam jel něco ukázat. Bylo to dobré i pro moji praxi. Tímhle směrem se budu ubírat i dál. V nadcházející sezoně budu mít na starost žákovské gólmany v Dukle. Předběžně jsem i domluven, že budu působit u béčka mladšího dorostu jako asistent Marka Melenovského.