Řídit totiž svazovou extraligovou disciplinárku, a zároveň trénovat ambiciózní prvoligový mančaft, zavdává mnohým příležitost ke spekulacím o obřím zájmu. „Český národ je prostě takový, že za vším hledá něco, co tam vůbec nemusí být. Snažím se vše dělat tak, jak jsem dělal hokej, když jsem hrál. Tedy na maximum,“ vyznává se v původním rozhovoru pro Deník trojnásobný mistr světa.

Viktore, vraťme se na začátek o šest let zpět. Vrátil jste se do Dukly a toužil jí aktivně pomoci k návratu do extraligy. Přemýšlel jste už v té době i o své budoucnosti?

Do Jihlavy jsem se vrátil s tím, že tady dohraji kariéru a začnu postupně pronikat do tajů trenérského řemesla. Chtěl jsem tím i splatit Dukle důvěru, že mě vykoupila z Vítkovic. Bohužel zdravotní stav mě donutil nečekaně rychle skončit. Proto jsem začal dělat všechno pro to, abych byl na trenérské řemeslo připravený. Tehdy jsem bydlel u Prahy, a začal chodit s klukama trénovat prcky na Kobru. Tam mě to chytlo, přihlásil jsem se do kursu na B licenci, kde jsem chtěl získat nějaké vědomosti a znalosti. Přece jenom něco jiného je hrát, něco jiného trénovat.

Po čase jste začal trénovat i v Dukle.

Oslovil mě pan Ščerban (jednatel HC Dukla Jihlava – pozn. aut.), že se situace u juniorky situace nevyvíjí moc příznivě, a jestli bych nepřiložil ruku k dílu. Tak jsem se vlastně pořádně zapojil do trénování v Dukle.

A do toho přišla i nabídka dělat u disciplinární komise?

Už dřív. Prakticky ihned poté, co jsem ukončil aktivní kariéru, mě oslovil tehdejší předseda svazové disciplinárky Karel Holý, zda bych neměl zájem o spolupráci. V té době její rozhodování fungovalo tak, že když byl nějaký problém, všech pět členů se k tomu vyjádřilo a pan Holý rozhodl. Jenže se objevily protesty, že o případném odvolání rozhodují ti samí lidé. Od dalšího ročníku už rozhodoval pan Holý sám a my jsme byli při ruce, když někdo podal odvolání. Na odvolací řízení jsme se sjížděli do Prahy, včetně odvolávajících se, tam se to všechno znovu probralo, prohlédlo video, a na základě hlasování se rozhodlo.

Jak pracuje disciplinárka pod vaším vedením?

U tohoto modelu jsem prakticky zůstal. Když je nějaký problém, dostanu k tomu podklady, video, výpis, jestli byl hříšník už trestaný a kolikrát, jestli tam bylo zranění či ne, a tak dále. Já to všechno prostuduji, a rozhodnu. Pochopitelně si uvědomuji, že se nemohu trefit do gusta všem, protože vždycky jsou na jednotlivý případ různé pohledy. Snažím se ale do vyhodnocování situace vstupovat s čistou hlavou a využít i svoje předchozí zkušenosti hráče. Někdy se ani nedivím, že třeba rozhodčí ten který zákrok ohodnotí jinak. Oni nemají možnost to vidět v klidu z několika úhlů. Když se na to dívám desetkrát patnáctkrát, zjišťuji postupně i další aspekty celé situace.

To všechno děláte sám?

Mám k sobě, řekl bych, poradní orgán, což jsou Josef Řezníček a Vladimír Šindler, kteří mi k případu řeknou svůj názor. I to zohledním při vydání svého rozhodnutí. V případě, že se někdo odvolá, máme další čtyři členy disciplinárky, kteří se při odvolacím jednání vyjadřují také a na základě většinového názoru rozhodneme.

Jak jste se dokázal převtělit z pozice hráče do funkcionářské polohy? Máte pro hráče větší pochopení, nebo jste už definitivně na druhé straně barikády?

Na nějaké pocity vůbec nedávám. Při vyhodnocování prohřešků se musím na ten konflikt dívat ze strany jak hříšníka, tak postiženého. V dnešní době se nějak zapomíná na to, že hokej je kontaktní hra, která je čím dál tím rychlejší. Je tam však jedno velké ale. My chceme chránit technické hráče. Je naším zájmem, aby se lidi bavili, aby padaly góly, proto se některé zákroky, třeba takzvané stromy, trestají. Zásahy do krku a hlavy, fauly loktem či kolenem, fauly zezadu, prostě všechny věci, které zásadním způsobem ohrožují zdraví hráčů. A je mým úkolem objektivně vyhodnotit, zda to či ono v tom zákroku bylo už za hranou, nebo nikoliv.

Už jste se setkal s výčitkami či podezřením na střet zájmů?

Český národ je prostě takový, že za vším hledá něco, co tam vůbec nemusí být. Snažím se tuto funkci dělat tak, jako jsem dělal hokej, když jsem hrál. Tedy na maximum. Uvědomuji si, že jsem pod velkým drobnohledem. Mohu však odpovědně říct, že za každým rozhodnutím, které jsem učinil, si stoprocentně stojím. Jsem schopen každému vysvětlit a obhájit si, co mě k rozhodnutí vedlo. A když někdo nebude chtít můj pohled pochopit, stejně mu to nevyvrátím. Protože těch trenérů, hráčů či šéfů disciplinárky je mezi námi tolik, a především z řad lidí, kteří si to nikdy nezkusili, že to nemá cenu řešit. Já například vůbec nesleduji sociální sítě, co tam kdo hodnotí nebo píše. Co dělám, dělám nejlépe jak umím. Když se to APK nebo svazu nebude líbit, tak mě odvolají, a přestanu to dělat.

Jak to všechno stíháte časově? Vedete komisi, zároveň trénujete…

Té práce pro disciplinárku zase není tolik. Navíc eventuální případy mi chodí hned po konkrétním zápase. Takže večer, nebo nejpozději druhý den dopoledne, se na to mohu již kouknout. Potom to proberu s kolegama, a už si vytvářím nějaký názor. Tím, že se v současnosti už všechno řeší telefonáty nebo emaily, odpadá i časově náročné cestování do Prahy, mohu si tak vše rozvrhnout podle vlastních potřeb. To je ohromná výhoda, proto s dvojrolí nemám vůbec žádný problém.

Zdá se, že nemáte problém ani s trénováním Dukly. Té se pod vaším vedením poměrně daří, do předkola play-off míříte neochvějně. Neměl jste původně obavy přijmout tuto nabídku?

Velkou výhodou pro mě je, že se svým asistentem Karlem Nekvasilem pracuji již dlouho. Byli jsme společně i u juniorky a jsem spolu sehraní. Ohromnou školou byla i spolupráce s Pepíkem Augustou, kterému jsem dělal asistenta. On je neskutečně pracovitý trenér, který hokejem neustále žije, stále hledá nové cesty. Je to člověk na svém místě a jsem za něj rád, že mu to nyní v Liberci všechno tak krásně vychází. Pozitivně beru i naše společné angažmá v Mladé Boleslavi, byť to se nám příliš nepovedlo. Ze všeho se dá poučit. Když ta nabídka vzít trénovat Duklu přišla, byl jsem překvapený. Ale zároveň jsem si říkal, co pro mě může být víc, než trénovat v Jihlavě áčko?

Ačkoliv jste toho s hokejem zažil hodně, jako hlavní trenér stále ještě začínáte. Býváte jako nováček při zápasech nervózní?

Je pravda, že jsem do toho spadl nečekaně a rovnýma nohama, a ze začátku to bylo samozřejmě hodně zvláštní. S některýma klukama jsem tady ještě hrál. Takže jsme si museli nastavit nějaké mantinely vzájemné komunikace. V tomhle ale nemáme žádný problém, všichni kluci změny, které jsme přišli udělat, přijali. Ať už se jedná o styl trénování, nebo herní projev. A s týmem, který chce vaše představy akceptovat, se pracuje o hodně jednodušeji. Takže není ani potřeba být jakkoliv nervózní.

Jak prožíváte chyby svěřenců při utkání?

To, že se stane nějaká chyba, mi nevadí. Problém mám s tím, když mančaft nepřistoupí důsledně k zápasu, když nebojuje, je laxní. To mi ohromně vadí. Ale chybu udělá každý. Vždyť to jsou většinou mladí kluci, kteří se hokej teprve učí. Když se budou bát hrát, aby neudělali chybu, tak se nikam neposunou.