To ještě netušil, jak mu nové působiště půjde k duhu. Přestože bleskový transfer pořádně zkomplikoval jeho rodinný život. „Ale v Dukle jsem maximálně spokojený,“ říká čtyřiadvacetiletý brněnský odchovanec, který byl vyměněn za Jiřího Hanzala.

Po příchodu na Vysočinu jste se však netajil tím, že změna dresu pro vás byla hodně nepříjemným šokem…
Jenže já neřekl, že by to bylo tím, že jdu hrát do Jihlavy. To bylo z jiného důvodu, který s hokejem neměl nic společného. Šok souvisel spíš s osobním životem, protože jít ze dne na den jinam v době, kdy s přítelkyní čekáme dítě, bylo složité. Po hokejové stránce jsem byl naopak rád, protože ve Vrchlabí se mi… Nechci říct nedařilo, prostě mi to tam nesedělo.

Teď si stěžovat nemůžete – máte důvěru trenérů, hrajete centra prvního útoku. To je obrovský obrat k lepšímu…
Tak samozřejmě. Ve Vrchlabí všechno stálo na jiných lidech, než jsem byl já. A moje hra podle toho vypadala. Když jsem teď v Dukle dostal příležitost, o to víc se ji snažím chytit za pačesy a odvádět stoprocentní výkony. A musím říct, že po hokejové i lidské stránce mi to tady sedlo výborně. Dobří kluci, dobrý mančaft… Prostě všechno v pohodě.

Zdá se, že vám opravdu nic nechybí. I když kanadských bodů by na vašem kontě mohlo být víc, ne?
Já nikdy na osobní body nehrál. Vždycky mi šlo o to, aby je měl mančaft, což se zatím daří. Dokázali jsme udělat i bodovou šňůru, což je super. I když pro diváky asi nejsou naše utkání žádná sláva. Jenže nám chybí zraněný Olda Bakus (kapitán týmu a nejproduktivnější hráč – pozn. red.), čímž je dané, že nebudeme vyhrávat 6:5 nebo 7:3. Prostě většina zápasů bude taková, že nás podrží Řehy (gólman Milan Řehoř – pozn. red.) a my vyhrajeme 2:1 nebo 3:2. Gólové přestřelky od nás nečekejte.

Když mluvíte o Jihlavě, říkáte my. To jste ji tak rychle vzal za svou?
S tímhle nemám žádný problém. Sice jsem tady na měsíc, ale vůbec mi to tak nepřijde. Připadá mi, že jsem tady už dvě tři sezony.

Co váš očekávaný přírůstek do rodiny? Ještě jste se potomka nedočkal?
Zatím ne, termín máme až 17. prosince. Jenže já ani nevím, co v té době bude. Tady mi hostování končí 15. prosince a ještě nikdo neřekl, jestli mám počítat s tím, že se vrátím do Vrchlabí, nebo zůstanu. Záleží pochopitelně na jednání obou klubů… Ale za sebe musím znovu zopakovat, že jsem tady spokojený.

Jinými slovy: chtěl byste dál hrát za Duklu?
Já bych se tomu určitě nebránil.

Jak snášíte dvojnásobnou nejistotu? Když všechno zlehčím: přemlouváte přítelkyni, aby s porodem počkala minimálně do poloviny prosince, kdy se rozhodne o vaší hokejové budoucnosti?
Tohle ona neovlivní. (usmívá se) Ale samozřejmě je to teď pro nás složité, tedy hlavně pro ni. Já jsem aspoň v mančaftu s klukama, kdežto ona je sama. Jenomže všechno bylo tak narychlo, že se s tím nedalo nic dělat. Prostě to musí skousnout, vydržet… A po 15. prosinci uvidíme, co bude.

Dohlíží na přítelkyni někdo z rodiny, když vy jste tak daleko?
Bohužel ne, protože ona pochází z Ostravy a já z Brna…

To jí vážně není co závidět. Kolikrát jste se od vašeho příchodu do Jihlavy vlastně viděli?
Ani jednou, ještě jsem se za ní nedostal. Co jsem přijel, jsem pořád nějaký nemocný. Dali mi dokonce i antibiotika. Proto jsem byl pokaždé rád, že jsem vůbec odehrál zápas. Navíc bych ji nerad nakazil, když má dva týdny do porodu.

To se můžete v uvozovkách těšit na účet za telefon. Když se nevídáte, určitě si aspoň často voláte…
Samozřejmě, stejně jako s tátou a bráchou (Hubáčkův otec hrával za Kometu Brno a bratr je současnou oporou Vítkovic – pozn. red.). Ale kolik budu platit, vůbec neřeším. To je nepodstatná věc.