Mazák. V kabině HC Dukla Jihlava je obránce Jiří Dobrovolný třetím nejstarším hráčem. Současné období hokejového volna si naplno užívá se svojí rodinou, která už z jeho mysli pomalu vytlačuje i tolik milovaný hokej. Naštěstí pro příznivce Dukly ale stále na odchod do hokejového důchodu nemyslí.

Jiří, jaká byla letošní sezona Dukly z pohledu jednoho z nejzkušenějších hráčů týmu?
Začátek sezony poznamenal ještě poměrně úspěšný minulý ročník. Po něm jsme si asi mysleli, že všechno půjde samo. Jenže ono to samo nikdy nejde. Postupem času jsme tu naši nedobrou situaci především pílí a vůlí zlomili a závěr ligy už byl z naší strany, domnívám se, povedený.

Trenéři hodně vyzdvihovali fakt, že jste měli mezi vánočními svátky pauzu, ve které jste mohli pořádně potrénovat. Většina hráčů ale raději hraje zápasy, než jenom chodí na tréninky. Byl toto vážně jeden ze zlomových okamžiků?
Rozhodně. Naše první liga je snad jediná hokejová soutěž, kde není žádná pauza. Není proto čas na doléčení zranění a na krátký odpočinek. To jsme nyní měli, nabrali jsme síly, kvalitně potrénovali, a v zápasech po Novém roce bylo jasně vidět, že soupeře přebruslujeme a přehráváme. Že to nakonec nedopadlo úplně tak, jak jsme si přáli, to už je věc druhá.

Na posezonní tiskové konferenci vedení klubu naznačilo i nějaké problémy v kabině. Opravdu tak moc vás to rozhodilo?
Jak jsem řekl, mysleli jsme si, že to půjde samo. Tak to ale nechodí. Museli jsme si to proto vyříkat a začít znovu, od nuly. V tom okamžiku výsledky nikoho nezajímaly, museli jsme začít poctivě makat. Ta jakoby krize se pak s vámi táhne dál. Když se chcete chytit, musíte udělat šňůru třeba pěti šesti vítězných utkání. My jsme udělali dva, a tím to skončilo. Naštěstí jsme to v lednu zlomili.

Vzhledem k turbulentnosti sezony se zdá, že po skalpu Kladna ve čtvrtfinále a poměrně vyrovnané, byť ne výsledkově, semifinálové sérii s Chomutovem si nakonec můžete říct, že ta sezona nakonec ještě skončila dobře. Nebo se pletu?
Co je to dobře? Těžko říct, jestli tuto sezonu hodnotit jako dobrou. I my jsme chtěli jít dál, nikdo nechtěl mít už teď konec. Jak se říká, nejlepší je, když vyhrajete poslední zápas sezony. A nám se to nepodařilo.

V dresu Dukly vás budeme vídat i v příští sezoně. Podepsal jste smlouvu na další rok, takže motivace vám stále nechybí?
Chuť a motivaci hrát dál hokej mám určitě. A pokud byl o mě zájem, tak je to jenom dobře. Nemám důvod věšet hokejku a brusle na hřebík. Ale nic bych z toho nevyvozoval, uvidíme, jak to půjde dál. Může přijít září říjen, budu se trápit, a kariéra skončí. V mém věku už hraje roli víc aspektů. Rodina, zdraví i jiné věci, které musím brát v potaz. Už to není jako zamlada, kdy si člověk sbalil bágl a někam odjel. Tam odehrál dva tři roky, a šel zase dál. Já to mám tak, že už nikde jinde hrát nebudu. Takže když bude dál zájem ze strany Dukly, tak budu pokračovat. Jednou ale stejně kariéru ukončím, teď to ale neřeším.

Za sebou máte už řadu sezon a stovky zápasů, takže můžete určitě povolaně ohodnotit úroveň první ligy. Jaká je? Když se podíváme na soupisky jednotlivých týmů, najdeme tam celou řadu zkušených borců, exreprezentantů i hráčů, kteří prošli NHL. Pomáhá přítomnost takových hokejistů soutěži, nebo se naopak první liga stává jakousi přestupní stanicí na cestě z vrcholné kariéry do hokejového důchodu?
Takhle bych to neviděl. Když se podíváte do extraligy, tak tam jsou ještě starší hráči, a hrají ve svých klubech prim. Myslím si, že generace hráčů, řekněme pětatřicetiletých a starších, je generací, která v mládí nic jiného neměla. Měli jsme jen hokej, a nic jiného jsme nedělali. V dnešní době má jakýkoliv sport ohromně těžké se prosadit. Těch lákadel je na mladé všude strašně moc. My jsme vůbec neřešili, co budeme dělat. Jihlava byla hokejová, přišli jsme ze školy, hráli jsme hokej. Dnešní mládež má možnost neskutečného množství aktivit, na které my jsme ani nepomysleli. Jestli to je dobře, nebo špatně, to mi nepřísluší hodnotit, protože to ani neovlivním. Také jsem o tom začal doma přemýšlet, mám tři děti, chtěl bych, aby měly nějaké koníčky a aktivity, ale naštěstí na to máme ještě čas.

Hokejistům sezona skončila, rozutekli se na dovolené. Co čeká vás? Zmínil jste rodinu, takže asi se bude věnovat výhradně jí, že?
Musím přiznat, že rodina je už pro mě naprosto nejvíc. Samozřejmě, když něco dělám, snažím se to dělat na maximum. Takže v sezoně je to hokej, tam jde všechno ostatní bohužel trochu stranou. Nemám to pochopitelně tak, jako když jsem si v mládí po dopoledním tréninku zašel ještě sám do posilovny nebo zaběhat. Už mám priority dvě, hokej a rodinu. Ale pochopitelně v sezoně hokej vítězí, takže nyní je proto čas jim to všechno vynahradit.

Našel jste doma v tom neklidném začátku sezony to pravé zázemí, které vás přes problémy dokázalo přenést a pozitivně vás nabíjelo?
Doma se snažím i tak vypnout a na hokej nemyslet. Děti, to je něco neskutečného, jak vás nabíjejí. Kdo má potomky, tak ví, o čem mluvím. Hokej navíc nemáte napořád, to jednou prostě skončí. Ale rodina musí držet pohromadě. To jsou lidi, o které se opřete, když se vám nedaří. Přijdete domů, a děti se na vás smějí, baví se s vámi, všechno můžete hodit za hlavu. To je na tom to krásné, v tom mám i ohromné štěstí.

Mezi spoluhráči je víc otců, řešíte také spolu nějaké dětské otázky? Nemáte v kabině třeba Klub otců?
(smích) To ne. Já jsem třeba ani do svých jedenatřiceti let rodičovství vůbec neřešil. Ono je to navíc složitější. Někdo má děti už ve dvaceti, někdo ve třiceti, jiný až po kariéře. Někdo žehrá na to, že se v noci nevyspí, další řeší jiné trable… Jak říká jeden můj kamarád, všechno je v hlavě. Takže tohle všechno si řeší každý sám individuálně, do kabiny si tyto věci nenosíme.