Forma na bábovku a snídaně. Rituál, co funguje, se nemění, usmívá se Mlíkovský

Je někdo na masérském stole pečený vařený, a kdo naopak vaší péči tolik nepotřebuje?
Ono to není jenom o masážích. Někteří kluci chodí na tejpy denně, před tréninky i zápasy. Častěji pak na masáže jdou starší kluci, třeba Tomášové Jiránek a Harkabus. A někteří to ani tak neřeší, ti tu větší péči moc nevyžadují. Když jsem byl u fotbalu, tak jsem poznal, že fotbalisti jsou trochu panenky. Hokejisti jsou takoví tvrdší kluci, ti to snáší lépe.

Krátký proces. Dukla porazila Vsetín i počtvrté a slaví postup do finále

Kolik hodin denně strávíte staráním se o hráče v době, kdy probíhá play-off?
Když jedeme ven a máme rozbruslení, tak jsme i s cestou v práci od rána až do půlnoci. A když se hraje doma, tak kolem půl osmé dorazím na zimák a kromě hodinky, když si dám oběd, jsem tam pořád. To se končí okolo deváté večer, tedy v případě, že není prodloužení nebo nájezdy, to se pak končí daleko později. Spolu s Bohouškem Tománkem tu trávíme spoustu času. On kolikrát po venkovním zápase ani nejede domů, protože bydlí až za Pelhřimovem, a spí na zimáku.

Ale nejen časově to musí být hodně náročné. Jste masér i kustod. Co všechno je potřeba nachystat, aby to vše fungovalo?
Připravujete kabinu a staráte se o kluky. Je to o tom, že musí být vše připravené a přesně na svém místě, abyste někoho nevyvedl „z míry“. Dresy, ovoce, prostě celkově ten servis, aby vše měli na svém místě a nemuseli to někde hledat. Neulehčuji si to. Mám i svůj vzor na to, jak rovnat klukům výstroj a vyžaduji to od všech po celou sezónu. A v play-off to všem „přerovnám“ osobně podle vzoru. Na místo každého se pak opět podle vzoru rovná dres, štulpny, zápasový ručník a vybraným hráčům müsli tyčinka nebo kinder vajíčko, což je nový play-off rituál. Kupuji i stejné druhy ovoce nebo směsi ořechů, ale koupím klukům i meloun, a pak jim to krájím na kostičky. A s tím je fakt práce.

Pro vás je to ale určitě i taková rutina. Na tohle vysoké tempo jste zvyklý, že?
K play-off to patří. A je jedno, jestli je to extraliga nebo Chance liga. Hlavní je, dát tomu nějaký řád. Bez toho to nejde. Je to o tom, že se na vás ti kluci mohou spolehnout. Staráte se o dvaadvacet hráčů, přitom každý je zvyklý na něco jiného. A protože já jsem ještě stará škola, spoustu věcí vyžaduji od mladých.

Z toho je cítit, že v kabině mladé hráče pěkně vychováváte…
Tím si samozřejmě pomůžu, ale za mě je největší chyba, že se zrušila vojna. Rok by stačil, protože by se naučili disciplíně, zodpovědnosti. A to nejen ke starším hokejistům, ale všeobecně ke všem lidem. Já to zažil a vím, jak to dříve v kabině fungovalo mezi starými a mladými spoluhráči. Dnešní doba je jiná než v devadesátých letech nebo kolem roku dva tisíce. Teď už ti mladí nemají takový respekt, ale my se jim to tady snažíme trochu vštípit.

Teď, po vítězném čtvrtfinále a semifinále je v kabině určitě obrovská euforie.
Přesně tak. Je to od toho zápasu, co jsme s Liťákem (Litoměřicemi – pozn. autora) prohrávali 1:3 na zápasy. Pak se to vlastně zlomilo a my od té doby vyhráli sedm zápasů v řadě. Díky tomu je samozřejmě větší pohoda, je to znát. A mnohem raději chodíte do kabiny, která vyhrává, než která prohrává a kde to žije a kde je cítit z každého hráče dobrá nálada.

Vy na tom máte nemalý podíl. Forma na bábovku nebo snídaně. To byla možná zlomová rozhodnutí.
Já už jsem formu na bábovku právě zažil. To je taková vzpomínka na roky, myslím devadesátý osmý a devadesátý devátý, kdy jsme hráli play-off se Spartou a moc se nám nedařilo. Už přesně nevím, jestli jsem jí kupoval já sám, nebo to bylo přání hráčů. Já si na to vzpomněl, došel jsem jí znovu pořídit a přinesl jí do kabiny po Liťáku, když jsme prohráli potřetí, a pověsil jí ke stropu, aby kluci konečně tu formu měli (smích).

Už nebylo kam uhnout.
Přesně tak, nebylo kam uhnout. A naštěstí z toho je sedm vítězství a finále.

A jak došlo na společné snídaně, které chystáte?
Zase po tom zápase, kdy jsme byli krůček od vyřazení, mě napadlo, že by bylo potřeba něco změnit. Já všem hráčům v kabině řekl něco ze svého pohledu, co jsem zažil, a jak já prožíval play-off v jiných týmech, jakou jsme měli i tam partu. Bylo to spontánní. Řekl jsem, že se ráno všichni sejdeme a já připravím snídani, aby spolu kluci trávili víc času jako parta. I z toho pohledu, že si ráno dáte společně kafe, řeknete si různé věci a všichni tam sedí pohromadě, je to jiné.

Ale u jedné snídaně nezůstalo…
Když se vyhrálo, muselo se to začít držet.

Co dobrého jste hráčům napoprvé nachystal?
Nejdřív to byl takový základ. Něco sladkého jako koblihy, koláče, a něco slaného, třeba šunka a sýr.

Z vašich slov plyne, že u „základu“ nezůstalo.
(smích) Pak už se tam klukům toho začalo nosit mnohem víc. Oni si už vybírali, co by si dali.

Postup? Dukla byla produktivnější, zlepšila obranu a měla Žukova

V jaké pochutiny to nakonec vygradovalo?
Je to čím dál tím složitější. Furt se to snažíte vylepšovat, i když nejde všechno. Tradicí ke každé snídani už je slaný špenátový závin, ale třeba Matěj Pekr by si nejradši každé ráno dal palačinky – teplé palačinky (smích)! Posledně jsme měli obložené chleby s různými pomazánkami, chystám ale například i hemenex a naučil jsem se dělat i chia pudink s kokosovým mlékem (smích). Před semifinále, abych to „posunul výš“, jsem nachystal i snídaňový jídelní lístek, aby si mohli dle chuti vybrat. Další podrobnosti jsou už tajemstvím mezi mnou a hráči (smích).

A rázem je z vás kuchař…
Z osobního hlediska říkám, že já moc rád kuchyň nemám. Nejsem typ člověka, který by tam trávil čas rád. Tohle bylo z hecu, ale když to funguje, nesmíte ten rituál měnit. Člověk je za ty roky pověrčivý. Jsem tedy tak trochu pod tlakem.

Teď to ještě správně „uvařit“ na Kladno a bude to dokonalá sezona.
Je to finále, vrchol sezony, stát se může všechno. A co vím z vlastních zkušeností, odehraje se to na maximum. Je to přání všech kluků, uspět. Ten bojovný duch v našem týmu je. Potvrdilo se to s Litoměřicemi, protože takový stav (Dukla prohrávala dvě minuty před koncem třetí třetiny 1:2, ale vyhrála v prodloužení 3:2 – pozn. autora) by jen tak někdo neustál. Už jsme byli skoro na dovolené, ale věřili jsme.

Ujčík chválil Žukova i soupeře: Sérii se Vsetínem rozhodly maličkosti, říká

Dá se to prostředí v kabině srovnávat s těmi úspěšnými taženími, které jste v minulosti zažil?
Asi se to dá srovnávat. Ať hrajete jakoukoliv soutěž, nebo v jakémkoliv týmu. Když vyhrajete extraligový titul, to je top, největší cíl v tuzemské lize, to je možná jiné. Ale všichni máme stejné ambice, být úspěšní a dojít co nejdál. I ve finále s Kladnem to budeme tak mít, že ho budeme chtít porazit.

Na takové sezony je pak radost vzpomínat.
To jsou super vzpomínky. Jednou si můžete říci, já u toho byl a zažil to. I já si pamatuji více výher než porážek vyhrané série play-off. Každý by chtěl zažít to, že si zahraje finále a zvedne nad hlavu pohár.