Jako hokejista byl nyní dvaašedesátiletý Kari Jalonen dlouholetým centrem finské reprezentace, byť v 80. letech se ještě velkých mezinárodních úspěchů Suomi nedočkal. Nakoukl dokonce do NHL, byť v Calgary ani v Edmontonu příliš hlubokou stopu nevyryl.

Coby trenér však patří k evropské špičce. Finskou ligu vyhrál čtyřikrát (k tomu třikrát jako asistent trenéra a čtyřikrát ještě v hráčské roli), má i dva švýcarské tituly. Působil rovněž v KHL, kde v sezoně 2013/2014 překvapivě dovedl Lev Praha až do finále.
„Znám tuhle zemi a vím, jak je zde hokej důležitý,“ vzpomínal Jalonen o rok později, kdy do Česka přijel na mistrovství světa už jako vrchní stratég finského nároďáku, s nímž pak v roce 2016 získal stříbro. V Praze ho ve čtvrtfinále vyřadili Češi v čele s dvougólovým Jaromírem Jágrem.
Ale zpátky ke Lvu: Jalonen tehdy během sezony vystřídal svého dobrého známého Václava Sýkoru, který v trenérském týmu zůstal jako asistent. Finský expert úspěšně vdechl mezinárodnímu souboru legionářů z různých koutů světa svou charakteristickou hokejovou filozofii.

Jak si poradí s českou nedůvěrou?
„Má jasnou představu, jak má mužstvo hrát, a umí to z hráčů dostat,“ řekl před lety Sýkora. Není tajemstvím, že Jalonen dbá především na dokonale propracovanou obranu. Každý detail je pro něj důležitý, rád pracuje s videem. „Dozadu se pravidla dodržují velmi striktně, vepředu ale hráči můžou ukázat své nápady,“ popsal Sýkora.
Jalonen má zkrátka v oblibě styl hokeje, který možná není na první pohled líbivý, ovšem přináší úspěchy. „Hodně záleží na výborném brankáři a pak na poctivé a dobré obranné činnosti,“ stručně shrnul své zásady.

Rodák z Oulu často nasazuje ledovou masku pokerového mistra, jeho severský pohled dokáže přimrazit na místě. Během zápasů se obvykle přísně chmuří, umí ale i vybuchnout a svěřenci, kteří si na ledě nepočínají podle jeho představ, brzy poznají s úlekem poznají Jalonenův mohutný hlasový fond.
Umí se ale i smát, obzvlášť na konci sezony s vítěznou trofejí. Podaří se mu to také v nové roli u české reprezentace? Jisté je, že jeho zvučné jméno a minulost mu vydobudou respekt, zatímco jeho styl národnímu týmu (za Filipa Pešána marně hledajícímu herní tvář) může na krátkodobých turnajích výrazně pomoci.
Otázka je, jak se jeho strohá profesionalita vypořádá s tradiční nedůvěrou českého prostředí ke „spasitelům“ z ciziny…