Vzpomenete na začátky své hokejové kariéry?
Můj táta hrál hokej, takže jsem měl hokejistu doma. Pro mě bylo proto naprosto samozřejmé, že i já si budu chtít hokej zahrát. Kolem čtyř let jsme začal bruslit, taťka mě bral s sebou na led. Když potom přišli v první třídě na nábor na hokej, bylo samozřejmé, že jsem se přihlásil.

Zajímalo by mě, jak to tenkrát, v polovině sedmdesátých let, bylo s hokejovou výstrojí?
S hokejem jsem začínal v tehdejší Modetě Jihlava, která nám dávala veškeré základy a už v té době zde byla možnost nafasovat si nějakou výstroj. Musím ale říct, že byla v nic moc stavu. Takže naši do ní raději investovali, abych měl kvalitnější věci.

Můžete tehdejší výstroj porovnat s dnešními možnostmi malých hokejistů?Nyní je to samozřejmě lepší a možnosti klubů jsou větší. Současná dětská výstroj je již de facto zmenšeninou dospělé výstroje i z pohledu kvality a funkčnosti. V tomto směru je to v současnosti pro děcka určitě lepší než v našich začátcích.

Takže začínající hokejisté mohou dostat od klubu kvalitní už první výstroj?
Hodně kvalitních věcí se dá opravdu nafasovat. Tím pádem mají rodiče možnost, ještě než se dítě rozhodne, jestli je hokej pro něj ten pravý sport, vše vyzkoušet a případně do toho investovat. Na druhou stranu, pokud rodiče chtějí pro své děti lepší výstroj, je to dražší než v našich letech. Ale už ta možnost, že si mohou obléknout výstroj, kterou vidí u dospělých hráčů, je skvělá.

Do minulosti se neohlížím

Vraťme se k vašim začátkům. Jaké byly vaše první dojmy z opravdového klubu?
Já jsem chtěl chytat. Mně se ohromně líbili gólmani. Takže na prvním tréninku jsem nafasoval gólmanskou výstroj, ze které jsem měl obrovskou radost. Jen do té doby, než přišel taťka domů a povídal: Tak kamaráde, buď budeš hrát, nebo nebudeš hokej hrát vůbec. Takže jsem výstroj na dalším tréninku zase vrátil a už jsem zůstal v poli.

Když si pak prohlédneme vaši kariéru a úspěchy, kterých jste dosáhl, asi jste tátova rozhodnutí nelitoval.
Těžko říct… (směje se)

Zůstaňme tedy u těch následných hokejových úspěchů. Jste mistr československé ligy, dvojnásobný vítěz finské ligy, trojnásobný světový šampion… Chybí vám ale český titul. Ani k němu jste neměl daleko. Kde byl blíž? Ve Vítkovicích, nebo v Třinci?
V Třinci jsme narazili na Vsetín (v roce 1998 - pozn. aut.), který byl v té době výborný a měl tam jedinečné hráče. Blíže jsem k titulu tedy měl ve Vítkovicích, právě proti Třinci (2011). Tam to bylo asi hratelnější. Ale o titulu rozhoduje spousta věcí, které se musí sejít dohromady. Tenkrát jim ale zahráli neskutečně Růža a další kluci. Byli prostě lepší a vyhráli.

Jediný tuzemský titul jste získal v mateřské Jihlavě, pod vedením legendárního Jaroslava Holíka. Jak na to vzpomínáte?Byla to velká radost. Ale tenkrát jsem odehrál jen pár zápasů. Takže já jsem tam spíš jenom napsaný, než že bych na tom měl nějakou velikou zásluhu. Vzpomínám na to spíš tak, že tenkrát to byl takový poslední výkřik Dukly. Ten tým byl skvělý, perfektně šlapal, bohužel to byla jeho labutí píseň. (smutně) Ale já doufám, že až tady postavíme halu…

Dalším milníkem vaší kariéry je úspěšný postupový samostatný nájezd v semifinále mistrovství světa 2001 proti švédskému gólmanovi Tommy Salovi. Připomenete si někdy tento moment?
Vůbec. Jasně, když se mě novináři na to zeptají, třeba v televizní sérii o slavných gólech, tak si to připomenu. Ale jak já říkám: To je dávno, to bylo v minulém životě. Nyní už na hokej koukám jinýma očima a snažím se ho vnímat jinak. Zpátky do minulosti se neohlížím.

I trenér je součástí týmu

Předchozí dva momenty, titul s Duklou a reprezentací, spojují velké jihlavské legendy - Jaroslav Holík a Josef Augusta. Sám nyní Duklu vedete. Vzal jste si z jejich trenérského mistrovství něco pro sebe?
Myslím si, že jsem si vzal něco z každého trenéra. Pan Holík i pan Augusta toho v hokeji dosáhli ohromně moc jako hráči i trenéři a patří stále mezi mé vzory. Každý člověk je však jiný, takže jsem si od svých trenérů bral věci, které se mi líbily. Byly i věci, které se mi jako hráči nelíbily. Těch se snažím vyvarovat.

Zřejmě vás neoslovil impulsivní projev na lavičce v podání pana Holíka, protože během zápasů nejste vidět, jak nějak výrazněji gestikulujete či pokřikujete po hráčích. Umíte se rozparádit alespoň za dveřmi v šatně a svěřencům vynadat?
Určitě dokážu. Jsem přesvědčen, že kluci by to dokázali potvrdit. Na střídačce se snažím být většinou pozitivní. Klukům spíš radím, snažím se být konstruktivní a nedělat nějaké šou pro lidi. Ale když se mi něco hodně nelíbí, dokáži to dát najevo. Jinak si takové negativní věci řešíme interně v kabině.

Všiml jsem si, že s hráči jste spíš parťák, kolega. Nedělá vám problém jít si s nimi zahrát turnájek v beachvolejbalu a podobně. Je potom těžké být zase zpátky v kabině šéfem? A co hráči? Nedělá jim to problémy?
Snažím se dělat to, co cítím, že je dobře. Se všema klukama, kromě těch, kteří ještě mohou hrát za juniorku, si v kabině tykáme. Pokud je jakákoliv týmová akce, tak s klukama jdeme. Prostě jsme součástí toho týmu a myslím si, že to k tomu patří. Pokud má mít trenér u hráčů respekt, tak to vůbec nezáleží na těhle věcech. Když ho trenér nemá, tak se s nima třeba vůbec nemusí bavit, a stejně ho brát nebudou. Takže se snažím být jedním z nich, má to však svoje mantinely. Podobnějako je to třeba při výchově dětí. A myslím si, že naši kluci to tak vnímají. Všem nám jde přece o jedno: Abychom jako tým byli co nejúspěšnější.

Bezesných nocí je teď víc

Před chvílí jste použil termín minulý život. Jak jste prožíval první momenty po ukončení kariéry? Když jste se ráno probudil a uvědomil si, že už nejdete na trénink či zápas?
Člověk musí především vstřebat to, že jedna část života končí. Potom začne přemýšlet jak dál. Já naštěstí hokejem žiju stále. Doma se mi i smějí, že jsem hokejový šílenec. U nás je hokej přítomen neustále v jakékoliv podobě. Buď běží v televizi, nebo dělám přípravu na zápasy, sleduji highlighty z NHL, reprezentaci… Někdy je toho až moc, ale já to tak mám. Hokej mě prostě baví, učím se díky němu nové věci. Nadále si ho také ještě chodím jednou dvakrát týdně zahrát. Takže u mě žádný konec vlastně nenastal a logickým vyústěním bylo, že jsem se dal na trenérskou dráhu.

Jaké byly vaše trenérské začátky? Bylo to hodně složité?
Člověk musí mít nějakou sebereflexi, jestli ho to trénování vůbec baví. Já jsem začínal trénovat děti s Tomášem Kucharčíkem, který je mým bývalým spoluhráčem a už asi pětadvacet let druhém mé sestry. (směje se) On už tenkrát nějakou dobu děti vedl na Kobře v Praze, kde jsme začali dělat individuální tréninky. Třeba pro děti ze Slavie, které se chtěly zlepšovat. V tom byly moje začátky asi lehčí, ti kluci ohromně moc chtěli. A mě to nadchlo a zaháčkoval jsem se v téhle branži.

A později se ozval jednatel Dukly Bedřich Ščerban.
Volal mi, že potřebuje pomoc s juniorkou. Tím jsem plynule přešel na další úroveň a zatím tady pokračuji dál.

Je život po aktivní kariéře v „normálním“ životě lehčí, nebo těžší? Jako hráč jste od trenéra dostal pokyn, kdy máte být v šatně, na ledě, v autobuse, to nyní nedostáváte. Naopak. Vše musíte sám určovat a vymýšlet.
Záleží na úhlu pohledu. Pokud jde o to, co jste vyjmenoval, je to samozřejmě jednodušší pro hráče. Na druhou stranu, já jako hráč musím během nějakých dvou hodin v přesně určený čas dostat ze sebe maximum. Lidi na to koukají a podle toho vás hodnotí. Jako trenér odpovídám za více věcí, určitě to stojí více času. Oboje má svoje specifika. Já jako hráč jsem si to užíval. Když mi to šlo… (smích) A když se daří, tak si to užívá člověk i jako trenér. Je ale nasnadě, že bezesných nocí je u trenéra víc.

Disciplinárka? Snažím se vše posuzovat stejně

K vašemu zaujetí hokejem patří už neodmyslitelně i vedení disciplinární komise extraligy. Letos jste zatím žádný velký problém řešit nemusel…
Naštěstí.

…ale i tak je to další velký žrout času, ne?
My disciplinárku řešíme většinou po mailech, a jak jsem zmínil, na většinu zápasů stejně koukám. Takže toto se dá zvládnout bez problémů.

Už si hokejové hnutí zvyklo na tuto vaší neobvyklou dvojroli? Ze začátku se to, při některých „těžších kauzách“, hodně řešilo.
Tohle vznikne vždy, když člověk vydá nějaké rozhodnutí, které se někomu obzvlášť nelíbí. Já jsem ale do toho nešel s tím, že bych se chtěl někomu zalíbit. Snažím se vše posuzovat podle toho, jak to vidím. Mám k tomu další tři lidi, se kterými vše konzultuji. Je-li větší problém, využívám i dalších čtyř kolegů, se kterými rozhodujeme. Takže nejde jen o můj názor a rozhodnutí. Snažím se vše posuzovat stejně, ať už jde o první kolo nebo šestý zápas play-off a rozhoduji o hráči před klíčovým duelem.

Máte díky této pozici větší nadhled jako trenér?
Když jsem do zápasu vtažený jako přímý aktér, realitu vnímám jinak, než když posuzuji situaci s jistým nadhledem. Vloni jsme třeba s Duklou během play-off podávali dva podněty. Jeden proti Vsetínu, jeden proti Kladnu. Z mého pohledu se zdálo, že je to opodstatněné. Dostali jsme vyjádření, že ne, že to bylo v pořádku. Tak to respektuji, a jedeme dál.

Během našeho rozhovoru jsem se utvrdil v názoru, že vše, čemu se v hokeji věnujete, děláte naplno a rád. Přesto si dovolím tvrdit, že byste jednu svoji funkci ochotně opustil. A to tím nejelegantnějším způsobem. Že dovedete Duklu zpět do extraligy.
(smích) To by bylo fakt ideální!