S fotbalem začínal Jan Roušar v Brtnici. „Hráli tam fotbal všichni,“ udává důvod, proč ho zlákal kulatý míč. „Trénovala nás tehdy Ivana Mátlová, pak taky Tomáš Kaplan, Aleš Frolda nebo Pavel Tuna. V dorostu to byl pan Kolman. Měl jsem tedy i hvězdné trenéry, i když moc se to na mě nepodepsalo,“ směje se rychlý a technický záložník. „Ale něco málo mi možná předali,“ doplňuje s úsměvem na rtech.

Za brtnické muže toho ale moc neodehrál. Brzy totiž dostal „laso“ do krajské soutěže. „Byl jsem tam jen půl sezony, pak mě stáhl Ríša Chylík, a od té doby jsem v Koutech. Ty začátky byly těžší, než si člověk zvykl na rychlejší tempo ve vyšší soutěži. Ale Ríša mi dával od začátku důvěru, tím mi to ulehčil,“ zavzpomínal Roušar.

Byl tím pádem i u historického postupu Koutů do krajského přeboru. „Za těch deset let, co tam jsem, to bylo to nejlepší, co se nám povedlo. Myslím, že na ty podmínky, které tady máme, je přebor pro Kouty strop,“ myslí si hráč, který prý po ještě vyšší soutěži nepokukoval. „Já jsem spokojený s tím, kde jsem. A jak asi každý říká ve třiceti: dokud to zdraví dovolí a půjde to, chci ještě hrát. Zatím mě to baví, škádlit ty mladší.“

K oblíbenému fotbalu přidal Jan Roušar před pár lety ještě dalšího koníčka, který se stal jeho zaměstnáním. Je z něj palič. Není to však myšleno fotbalovou terminologií, že by spálil každou šanci, kterou má. On je v Bítovčicích opravdovým výrobcem pálenky! „Dostal jsem se k tomu chytře, přes přítelkyni Danielu Hlávkovou. Ne, dělám si srandu,“ usmívá se a vzápětí vysvětluje, jak ho díky dědečkovi jeho přítelkyně Čestmíru Hrdličkovi učarovalo kouzlo pálení. „My jsme si spolu sedli, padli do noty a můj zájem o to byl veliký. Rozuměli jsme si, a teď už to mám jako zaměstnání. Pana Hrdličku jsem nahradil v pozici paliče. Starám se o chod, zpracování kvasu, samotné pálení,“ nastiňuje.

S tímto řemeslem začal před čtyřmi roky a tradiční pálenice v Bítovčicích, která letos slaví dvacetileté výročí, mu už přirostla k srdci. „Pan Hrdlička mě zaučil a předal vše, co za tu dvacetiletou praxi získal. Za to mu moc děkuji,“ vzkazuje svému „učiteli“.

Sám prý rád okoštuje, ale v malé míře. „Ono se říká, že palič je furt ovíněný. Ale ono stačí z každé várky pár kapek, a už víte, jestli je to v pořádku. Ani to není podmínkou. Já to ale dělám. Chci mít jistotu, jestli je to v pořádku a co vytvořím,“ říká Jan Roušar, který má za sebou už nespočet kvalitně vypálených destilátů. „Určitě tam byly povedené kousky. I pan Hrdlička mi párkrát, že je fakt dobrá. A že by se něco nepovedlo a byl z toho průšvih, to se naštěstí nestalo.“