Bylo vzhledem ke kariéře vašeho otce zákonité, že jste se také začal věnovat hokeji?
Samozřejmě jsem se chodil na tátu dívat. Navíc jsem vyrůstal v době, kdy zase nebylo tolik možností co dělat. Takže mě pochopitelně ovlivnilo, že táta hraje. Začal jsem bruslit, a postupně to z toho všeho vyplynulo.

Otec o synovi
„Pro mě nebylo důležité, aby mě následoval v hokejové kariéře. Já jsem především chtěl, aby bez problémů přečkal mladá divoká léta a aby sportoval. Samozřejmě, když jsem hrál hokej, tak jsem si přál, aby ho hrál také. On bohužel dorůstal už do špatných let Dukly. Dukla šla ke dnu a do dneška se z toho nezvedla. On proto nehrál v jejím dresu v příznivé době. Samozřejmě nemluvím jen o něm, ale o všech jeho spoluhráčích, se kterými hokejově rostl.“
Jiří Holík starší

Nakonec jste to stejně jako otec dotáhl až do extraligového kádru Dukly Jihlava. Jak na svoji prvoligovou kariéru vzpomínáte?
Po revoluci postupně Dukla přestala být armádním týmem, peníze se tak do jihlavského hokeje nedostávaly. V té době Dukla v extralize živořila a přežívala jen se snahou se udržet. Když se to potom nepovedlo, začalo v podstatě takové plácání, jaké zažívalo například i Kladno. Jednou jste nahoře, potom zase třeba dvě sezony dole…

Vy jste ale v další kariéře neskomíral. Hrál jste ve Finsku, zámoří, Německu.
Ale že bych byl úspěšný hokejista, o tom bychom mohli polemizovat. Nejzajímavější to bylo v Americe. Ani ne tak z hokejového hlediska, ale člověk tam viděl koloběh celé organizace. Sledovat, jak to tam všechno funguje, to byla zajímavá zkušenost.

V zahraničí jste začínal na severu Evropy. Jaké to bylo ve Finsku?
Tam to pro mě bylo složité. Moc jsem toho neodehrál, protože jsem si zpřetrhal vazy v koleni. Takže moc ideální to nebylo. Navíc tým sestoupil, tudíž ani nálada nebyla nejlepší.

O Americe jste se už zmínil, po ní následovalo Německo.
V Německu to bylo fajn. Měli jsme tam takovou českou enklávu, takže bylo i hodně srandy. Tam se mi dařilo také hokejově. Celkově byly všechny tři zahraniční zkušenosti hodně zajímavé.

Novým předsedou hokejového oddílu BK Havlíčkův Brod se stal Miroslav Třetina (vlevo). Jeho zástupcem je další brodský odchovanec Lukáš Endál, který si zároveň ještě prodlouží kariéru a týmu pomůže i na ledě.
Třes v Kotlině. Rekonstrukce zimáku i vedení. Ne vše bylo špatné, uznává Třetina

Během kariéry jste se s otcem sešel ve vztahu trenér – hráč. Už jste byl zkušený hráč, užíval jste si o to více vzájemnou spolupráci?
Ono je to dvousečné. Člověk se s tím ostatně potýkal celý život. Když má někdo slavného tatínka, tak to na povrchu vypadá ideálně. Všichni říkají: Budeš jako on. Když vám to potom nejde tolik, jako tátovi, tak je to takové svazující a bolestivé. Navíc u nás je běžná lidská závist či nepřejícnost. Vzpomínám na to jako na mladická léta, kdy dostáváte najevo, že jste protekční synek a tak podobně. A to se přenese i do staršího věku. Určitě jsem si i později vyslechl, že hraji jen proto, že mám tátu trenéra.

V souvislosti s hokejem o vás už v současnosti slyšet není. Zahrajete si ještě?
Po skončení kariéry jsem všechny věci rozdal kamarádům a od té doby jsem na tom nestál. Najít moment, kdy skončit, bylo těžké. Ale když jsem se definitivně rozhodl, už se mi nechtělo hrát. Někteří kluci si chodí zahrát na žízeň třeba nějakou odborářskou ligu. Do toho se mi už nechtělo. Nadále se snažím nějak sportovat a hýbat se. Věnuji se třeba bojovému umění. Ale na hokej se už jenom rád podívám.