Petr Jaroš bude i v příští sezoně trenérem jihlavských hokejových brankářů. „Myslím, že mi nic neuteče. A v Dukle mám ještě rozdělanou práci,“ říká dvaatřicetiletý kouč Petr Jaroš, který se do rodného města vrátil na jaře roku 2007 ze zámoří.

Vaše vazba na Jihlavu musí být hodně silná, když jste odolal…
Samozřejmě, vždyť jsem tady doma. Proto je těžké někam odcházet. I když už to k tomu pomalu směřuje. Ale řekl jsem si, že ještě sezonu vydržím.

Přitom ani dojíždění do případného nového působiště by pro vás neměl být problém. Dlouhá léta jste strávil v Americe, kde sto kilometrů není žádná vzdálenost…
To je fakt, jenže já bych stejně nedojížděl. Tedy do Prahy ano, ale do Liberce určitě ne.

Tím jste prakticky odtajnil, kdo o vás stál. Nebo se objevily i další nabídky?
Bylo jich víc, ale ty ze Sparty a Liberce byly nejvážnější. A musím říct, že i hodně finančně zajímavé. Dostal bych několikanásobně víc než tady.

Nevyčítá vám manželka, že zbytečně připravujete rodinný rozpočet o spoustu peněz? Nebo je ráda, že zůstanete doma?

Rozhodně mi nic nevyčítá. My totiž všechno řešíme společně, i v Liberci se byla podívat se mnou. A nakonec je spokojená, že ještě budeme
v Jihlavě.

Dlouho se mluvilo také o možném odchodu vašeho svěřence Milana Řehoře. Bral jste při rozhodování v potaz jeho budoucnost?
Milan mohl jít do Ruska i několika extraligových klubů. Mimo jiných také do Liberce, kde by naše spolupráce mohla pokračovat. Jenže ohlížet se na to nedá. Přece si nemůžeme myslet, že spolu budeme v jednom klubu až do důchodu. (směje se)