Jaké byly vaše sportovní začátky. Byl jste rovnou hokejista, nebo, jak bylo dříve obvyklé, jste dělal i jiné sporty?
Než mě začal bavit hokej, dělal jsem cyklistiku, fotbal, protože ten hrál můj táta, věnoval jsem se i sportovní gymnastice. Bydlel jsem ve čtvrti, kde nás bylo hodně a všichni jsme sportovali, protože nic jiného jsme neměli. To nebylo jako dneska. Přišli jsme ze školy, zahodili tašku do kouta a šli jsme dělat různé soutěže mezi barákama a podobně.

Jak jste se přes tyto aktivity tedy dostal k hokeji?
K němu jsem přičichl až někdy v páté třídě. Tenkrát se pořádaly meziškolní turnaje a naši potřebovali desátého do hry. A to jsem byl já, který tehdy ani neuměl bruslit. Postavili mě do obrany a řekli: Tady stůj a odpaluj od sebe puky. Takhle jsem ve dvanácti letech začínal.

close Milan Chalupa slaví sedmdesátiny. info Zdroj: grafika Deník zoom_in Někteří starší hráči vzpomínají na rivalitu mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou. Patřil jste k těm, kdo neměli Duklu rádi, nebo ji obdivoval?
O nějaké rivalitě bych asi ani nemluvil. Jen jsme si mezi sebou říkali Chytráčkov a Šakalov. Ale my jsme jezdili s tátou na hokeje do Jihlavy i v zimě. Neměli jsme auto, ale skútr. Jezdili jsme pomalu, máma mě vždy zabalila do igelitu a vyrazilo se. Tenkrát za Duklu hráli Jarda a Jirka Holíkové, Suchý, Augusta - naše vzory z Havlíčkova Brodu.

A potom jste do jejich kabiny vstoupil jako hráč i vy.
Nejprve jsem narukoval do béčka do Liberce, kde jsem byl jednu sezonu. Tenkrát jsme naši soutěž vyhráli, ale o první ligu jsme hrát nemohli, protože tam byla Jihlava. V době olympiády v Japonsku byla v lize asi dvouměsíční přestávka a jedna celá pětka jela trénovat do Jihlavy. Později se na mě usmálo štěstí. Franta Kaberle si zlomil záprstní kůstku, nemohl hrát, takže jsem za něj naskočil k Honzovi Suchému. A už jsem ho k němu nepustil.

Jak jste již zmínil, Jan Suchý byl také Broďák. Měli jste proto k sobě, i když byl starší a zkušenější, o něco blíž?
Honza byl velká autorita, měl jsem k němu velký respekt. Když jsem potom vedle něj začal hrát, dával mi jasné pokyny: Hele mladej, ty budeš víc bránit. Dávej mi ty puky, já je budu rozvážet a ty mě budeš zajišťovat. To byla naše spolupráce.

Řekl o Milanu Chalupovi
„Další z brodských kluků, který přišel sem do Jihlavy. Poctivý bek, pracovitý. Jedním slovem vynikající obránce, vždyť hrál i za nároďák. Vídáme se stále, prakticky denně, nebo velmi často, a rádi si zavzpomínáme.“
Jiří Holík

Vaši přezdívku Vlasta vám dal také Jan Suchý?
Ne ne, tu mi dal Franta Kaberle, se kterým jsem tehdy spal na cimře. Ještě s Milanem Novým a Frantou Výborným. Pravidelně jsme chodili do kina a tenkrát šel nějaký film s Vlastimilem Brodským. Mně se to líbilo, a protože jsem vyrůstal v Havlíčkově Brodě, tak mi začal říkat Vlasta Brodský.

Hned ve své první sezoně za Duklu jste slavil zisk mistrovského titulu. Ale na druhý jste čekal osm let…
…tehdy odešli Jarda Holík, Honza Klapáč, Honza Suchý, Honza Hrbatý. Zůstal snad jenom Jirka Holík a narukovali mladí kluci. Tehdy se začal rodit silný kádr, který pak v osmdesátých letech udělal čtyři tituly za sebou.

V té době začala vaše spolupráce v obraně s Jaroslavem Benákem?
Po odchodu Honzy Suchého jsem nějaký čas neměl stálého kolegu. Vždycky ke mně dali nějakého mladého záklaďáka. Takhle na začátku osmdesátých let přišel také Jarda, a vydrželo nám to spolu pět sezon. A ne jen v Dukle, ale také v národním mužstvu. Tam byl tenkrát asistentem trenéra Stanislav Neveselý, který viděl, že nám to funguje a nezasahoval do toho.

Takže vlastně pro vás žádná změna, protože před tím jste hrál v reprezentaci také s Dukláky Františkem Kaberlem či Miroslavem Dvořákem.
V reprezentaci jsem měl nejprve partnery na střídačku, dost se kolem mě točili. Nejvíc jsem toho odehrál s Mírou Dvořákem, občas jsem hrál i s Frantou, potom právě s Jardou Benákem.

První váš titul vystřílel pro Duklu Milan Nový, druhý potom Jiří Lála. Byli to z vašeho pohledu nejlepší útočníci, se kterými jste hrál?
Generace mezi sebou se těžko hodnotí. Svého času třeba Honza Hrbatý, Jiří a Jarda Holíkové, to byli top hráči. Potom přišli ti mladší, jak jste jmenoval třeba Jiřího Lálu. A další – Klíma, Rosol, Kameš, ty jsem zažil poslední rok. Každá generace měla nějaké špičkové hráče, kteří mančaft táhli. To není jako v současnosti, kdy když není Pastrňák, jsme v …

Neříkal jste, že srovnávat generace nelze?
Vážně, letos to bylo jasně vidět. Vloni, když přijel, byla v týmu samá srandička. S Krejčím o sobě věděli, hráli to naslepo a dávali branky. A hlavně, oni zvedli celou atmosféru v mančaftu. Tohle mi letos chybělo, že by tam někdo takový byl.

Řekl o Milanu Chalupovi
„Já jsem se s Milanem v Dukle těsně minul. Nicméně jsem ho zažil, protože mě Standa Neveselý s Jardou Holíkem jako mladého vytahovali na tréninky, když bylo potřeba doplnit stav třeba při zranění hráčů. Milan je velké jméno, výborný kluk, ve svém životě velmi skromný. Opravdový profesionál, který všechno dělal na sto procent a celý svůj život podřídil hokeji.“
Bedřich Ščerban

Vraťme se k vám. Mluvil jste o poslední sezoně v Dukle. Na ní jste navázal angažmá v NHL. My její současnou podobu známe, každou noc je minimálně jeden zápas v televizi. Ale jaká byla v půlce osmdesátých let? Byla opravdu tak brutální, jak se tady tradovalo?
Určitě ano. Já už měl zkušenost z Kanadských pohárů. Při tom prvním v roce 1976 jsme porazili Kanadu 1:0. Když jsme se potom proti nim dostali do finále na dva zápasy, tak na nás vyrukovali právě jenom s brutalitou a zastrašováním. Řezali nás neskutečně, rozhodčí měli na své straně, a proto jsme ten první zápas v Torontu hodně prohráli (0:6). Druhý zápas byl potom úplně jiný. Hrálo se v Montrealu na velkém hřišti, to byla výhoda pro nás, už to bylo jiné (4:5 v prodloužení). V Detroitu jsem zažil mladého Steve Yzermana, byli tam i další dva šikovní devatenáctiletí hráči. Ale jinak to byli samí mlátiči. Například s námi hrál Tiger Williams, tomu trenér vždy ukázal támhle, on skočil na led, shodil rukavice… Tak to prostě bylo. V NHL se tenkrát hrálo hodně nečistě.

Jak jste to snášel?
My jsme s tím počítali. Když vidím ty dnešní hokejisty, to jsou baleríny na ledě, jen skáčou po ledě. Také hrají tvrdě, ale žádné zákeřné fauly to nejsou. Pořád se mluví o úderech na hlavu. To se dřív ani nepískalo. To jsme věděli, proto jsme si nedovolili se otočit k mantinelu aniž bychom se podívali, jestli na nás nikdo nejede. Dneska se postaví k mantinelu, vystrčí schválně zadek a čekají na faul.

O Dukle nepochybuji, ale dobré období jste asi zažil i ve Freiburgu, kde jste strávil hodně let?
Na Freiburg mám výborné vzpomínky. Bylo nás tam hodně Čechů, jednu chvíli kolem deseti kluků. Tvořili jsme osu týmu, po postupu do Bundesligy nás dokonce přišel trénovat nebožtík Ivan Hlinka. Bohužel to asi po čtvrt roce vzdal. S těma blbcema se nedá hrát, říkal. My jsme neměli žádné posily. Přišel Míra Fryčer, od toho jsme si slibovali, že nás zachrání. Jenže on se v poslední přípravě zranil, do Vánoc vypadl a my jsme se tam topili. Každý rok jsme hráli o záchranu, ale vždycky jsme to dokázali uhrát. Město je pěkné, stadion byl horší, ale prožili jsme tam parádní chvíle. Navíc jsem tam začal trenérskou kariéru, kterou právě letos uzavírám.

Ještě ve čtyřiceti letech jste se vrátil na chvíli do Dukly na výpomoc. Jak moc to bylo pro vás náročné?
Bylo to po roce, kdy už jsem v Dukle jen trénoval juniory. V té době chyběli klíčoví obránci. Zranili se Michal Vyhlídal a Roman Čech, chyběl také Petr Kuchyňa, který čekal na angažmá v New Jersey a nechtěl riskovat zranění. Do hry tak zbyli čtyři kluci. Jarda Holík mě dlouho přemlouval, až se mu to podařilo. Ale dohodli jsme se jen na dobu, než se marodi vrátí. Také to tak bylo, odehrál jsem jen dvanáct zápasů. Po roce nečinnosti toho už bylo na mě opravdu hodně. Se silama jsem vydržel první dva zápasy, pak už to bylo jen takové na doplnění počtu.

Když už jsme během rozhovoru dvakrát zabrousili k současnému hokeji, zeptám se, jak vnímáte jako člen Síně slávy českého hokeje její zrušení?
Tak už prosáklo, že má být nová. Jen nevím, jestli tam budou lidé chodit. Bylo to udělané pro fanoušky, kteří šli vedle na hokej, tak se tam stavili. Poslední roky jsem působil v Ledči nad Sázavou, tak jsem jim také domluvil návštěvu. Jeli jsme tam po sezoně a kluci z toho měli velký zážitek. Viděli tam spoustu starých dresů, i novějších. Nás už neznali, ale mladší hráče ano. Pro ně to byl super zážitek.

Naznačil jste, že končíte s trénováním. Odcházíte na odpočinek?
Já jsem byl placený svazem jako trenér malých klubů. Smlouva mi třicátého června skončila a již jsem ji neobnovil. Hlásil jsem předem, že budu trénovat do sedmdesáti let. Už je to tady, takže spadla klec a už nechci. Protože v dnešní době se dohadovat s rodiči, přemlouvat děti aby trénovali a podobně, mě přestalo bavit. Budu se věnovat vnoučatům.