Otec osmiletého Tobiáše, který hraje v Jihlavě hokej i fotbal, se rozhodl svému synovi nahradit tréninkové jednotky, o které mladý sportovec už několik měsíců po sobě přichází, po svém. Když udeřily mrazy a byla možnost vyrazit na led, neváhali. „Kolem těch Vánoc už to šlo, to jsme začali chodit,“ vrací se takřka o dva měsíce zpět. „Když nemůže na zimák, je potřeba tomu pomoci. Člověk si s tím musí vyhrát.“

A to doslova! Kdo by si myslel, že led se jen ledabyle rozhrne, šeredně by se zmýlil. Lukáš Kalců to bral z grun-tu. „Když se to rozbruslilo, stáhl se rozježděný sníh hrablem, pak ještě asi dvě hodiny koštětem, a potom to hodinu a půl kýblem políváš,“ udivil svým postupem. „Ale pak jsme se spojili se sousedem, od kterého jsme natáhli elektriku a pomohli si čerpadlem. A jeden den to bylo opravdu nádherný, podle mě nejlepší led v Jihlavě, i když jsme neskutečně zmrzli,“ doplnil.

Kolik času nad tím Lukáš Kalců a posléze i další jeho známí strávili, se spočítat ani nedá. „Jeden týden jsem nechodil domů dřív než o půlnoci. Když to děláš sám, vůbec to neutíká. Záda mě bolela neskutečně,“ přiznal, že si pořádně mákl. A i proto se domluvil na výpomoci s několika kamarády. „Když jsem zverboval pár chlapů, šlo to samozřejmě rychleji,“ doplnil a poděkoval svým parťákům „ledařům“.

A že led není radno podceňovat, o tom ví také své. „Třikrát jsem se propadl, když jsem chodil s kýblem pro vodu. Jednou bylo asi minus devět a já to musel ťapat domů,“ bral nepříjemnou zkušenost s humorem.

Ale nejen o úpravě ledu byla jeho snaha zajistit co nejlepší tréninkové podmínky. K hokeji bezpodmínečně patří i branka. A s ní chodil Lukáš Kalců na ramenou z jihlavské části Člunek do Helenína více než osm set metrů tam, a stejnou dávku do kopce si musel dát i zpět. „Do auta se složit nedá, ale naštěstí je celkem lehká,“ pousmál se obětavý táta, jehož Tobiáš si díky tomu mohl se svými kamarády oživit nejen bruslařské, ale i střelecké návyky.

Bohužel počasí v posledních dnech nepřálo, a bruslit se už na rybnících nedá. „Ale za tu dřinu to stálo. A mě to na druhou stranu i bavilo,“ uzavřel Lukáš Kalců, před jehož snahou se musí smeknout.