Literární soutěž aspirantů spisovatelského řemesla se loni poprvé setkala s velkým ohlasem, vybíralo se z několika stovek prací.

Proto se i v letošním roce rozhodli organizátoři Podzimního knižního veletrhu, Krajská knihovna Vysočiny v Havlíčkově Brodě, Český rozhlas Region a Deník Vysočina v rámci 17. Podzimního knižního veletrhu pro druhé kolo.

Cílem soutěže je opět dopsat povídku, kterou vytvořil spisovatel speciálně pro tuto soutěž. Oblíbeného českého autora Michala Viewegha tentokrát vystřídal neméně úspěšný spisovatel Ivan Klíma.

Stačí dvě stránky textu

Soutěž nazvaná Dopište Ivana Klímu! probíhá od 30. dubna do 30. června 2007. Pro koho je určena? Zúčastnit se jí může každý, kdo chce psát, ale dosud nenašel odvahu.

Soutěž není věkově omezena. Není omezena ani tematicky - dokončení povídky je možné pojmout jako detektivku, milostný příběh, satiru, psychologickou prózu či úplně jinak.

Práce ohodnotí porota složená z knihovníků, nakladatelů, redaktorů a novinářů kraje Vysočina. Tři nejlepší práce vybere sám Ivan Klíma.
Maximálně dvě strany textu A4 lze posílat na adresu soutez@kkvysociny.cz. Je třeba připojit jméno, adresu, e-mail nebo telefon a doplnit přiléhavý název povídky!

Nejlepší vyrazí na zájezd

O co se hraje? Ve hře jsou mimo jiné dva zájezdy v hodnotě 10 000 korun, komplet knih v hodnotě 5000 korun a oběd s Ivanem Klímou pro tři nejlepší!!!
Začátek povídky Ivana Klímy najdete na této stránce pod titulkem "Název povídky". Další informace je možné získat na letácích ve vybraných knihovnách kraje Vysočina, na stránkách www.kkvysociny.cz či www.hejkal.cz, v Deníku Vysočina i ve vysílání Českého rozhlasu Region.

Nejlepší práce budou vyhlášeny a odměněny za účasti Ivana Klímy v rámci 17. Podzimního knižního veletrhu v sobotu 6. října 2007 v salonku Kulturního domu Ostrov v Havlíčkově Brodě. Nejlepší práce budou publikovány v katalogu 17. Podzimního knižního veletrhu a Deníku Vysočina.

"Název povídky"

Tvořit básně jistě není jednoduché, píše je sice kdekdo, ale málokdo to doopravdy umí. Lidce však verše táhly hlavou, přepadaly ji zrána, sotva se vzbudila, stejně jako když se vydala do školy a procházela parkem, napadaly ji (poněkud sklíčené) dokonce i během hodin matematiky, zato večer před usnutím se zjevovaly ty nejpěknější, protože během den se vytříbily, zbavily vší falešnosti a dosáhly naprosté pokory.

Lída si je zapisovala pouze tehdy, když se jí zdálo, že už je opravdu zbavila všeho balastu, a ony jsou čisté… Čisté jako co? Jako křišťál, jako studánka v lese, jako jarní nebe, jako panenství? Ne, to všechno se omlelo už v obrozenských básničkách a opakovalo v nesčetných šlágrech. Tedy: když byly čisté, jako umí být jenom poezie.

Básněmi zaplnila celý sešit (básně, připadalo jí, se mohou psát pouze na papír, nikoliv do počítače), vymyslela i název: Výkřiky, ale nevěděla, co s verši počít. Některé sice věnovala matce, bratrovi a svému příteli Koníkovi, jenže ti o tom netušili, a dát jim sešit k nahlédnutí jí připadalo nevhodné. (Navíc její Koník se zajímal o koně asi milionkrát víc než o poezii, a když mu zbyl čas, četl leda knihy o ekonomii, takže mu někdy říkala Ekoník.)

Pak se jí zdál sen: odjela se svými Výkřiky do Prahy, navštívila nakladatelství Horymír a básně tam nabídla. Sny považovala za prorocké anebo aspoň za šepot vlastní duše (slovo duše ovšem do poezie nepatří, je omleté, ale v mysli se mihnout smí).

Libuše si našla adresu nakladatelství Horymír a rozjela se tam. Pan Horymír byl muž, který by mohl aspoň podle věku být jejím otcem, ale jestli také opustil svoji ženu a své děti, se ho nezeptala, jenom špitla, že napsala sbírečku básní, kdyby ho to trochu zajímalo, nechá mu ji tady.
Pan Horymír se na ni podíval, jako se dívával její kocour, když mu nabízela tlusté od šunky, a řekl, ať mu ty veršíky tedy nechá. Převzal štítivě sešit a zeptal se, co dělá dneska večer.

Jel jí za hodinu vlak, takže večer, jak doufala, už bude doma. S tím se rozloučili. Měsíc o něm neslyšela a už si byla jistá, že o něm nikdy neslyší, ale pak od něho přišel dopis, jemuž ani nechtěla uvěřit. Pan Horymír jí nadšeně sděloval, že už roky nečetl tak skvělé, tak originelní, tak procítěné, tak naprosto nezapomenutelné verše. Okamžitě Výkřiky vydává, do deseti dnů by knížka mohla být vytištěna, a on ji chce vystavit jako svoji nejskvělejší novinku na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Bude k tomu potřebovat její fotografii, kterou hodlá umístit nejen na obálku knihy ale zvětšenou na stěnu svého stánku. Na veletrhu s ní také podepíše smlouvu, i když, s tím jistě ona počítá, za verše se neplatí vůbec nic a za skvělé verše se platí ještě méně, protože lidé verše nečtou a pokud je omylem koupí, tedy jen ty úplně mizerné. Ale pan Horymír se těší, že ji na veletrhu uvidí a předá jí dvacet autorských výtisků.

Veletrh začínal přesně za čtrnáct dní. Poslední noc před tou slavnou událostí Lída vůbec neusnula. Podařilo se jí přemluvit Koníka, aby na přehlídku knih zašel s ní; o své sbírce veršů mu nepověděla, nedovedla si představit, co jí řekne, jen si stále znovu představovala, jak stanou před stánkem nakladatelství Horymír, ona si vezme z pultu jednu z kupy svých knížek a napíše na titulní stránku úplně nové verše, které věnuje svému miláčkovi. Miláček Koník, měl na ni čekat před vchodem.

Když se blížila veletržní hale, najednou na ni nalehla podivná tíseň, která se rychle měnila v neblahou předtuchu. Všimla si, že před kioskem s novinami postávají podivní chlápkové, všichni drží v rukou noviny a něco si v nich se zájmem anebo snad s úžasem čtou.

Stáhněte si první část povídky Ivana Klímy ve formátu Word (DOC)

Kdo je Ivan Klíma

Narozen: 14. září 1931
Český prozaik, dramatik a publicista. Bývalý disident, spoluzakladatel Obce spisovatelů (1989) a předseda českého PEN-klubu (1990-93).
Narodil se v Praze. Za druhé světové války prožil tři a půl roku v terezínském ghettu.
Po gymnáziu (1951) vystudoval češtinu a literární vědu na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1956). Po absolutoriu pracoval jako redaktor Literárních novin a Listů (až do jejich zákazu). V letech 1969-70 učil ve Spojených státech. Po návratu krátce pracoval v dělnických profesích. Své texty publikoval v časopisech Květen, Plamen, Host do domu a v exilovém Svědectví. V povídkách i divadelních hrách vyslovuje odpor proti zmechanizování života a pasivitě a proti bezpráví, východisko vidí v mravní síle člověka.
V roce 2002 mu byla udělena Cena Franze Kafky za knihu Velký věk chce mít též velké mordy o životě a dílu Karla Čapka.
Má rád tenis a sbírání hub.
Značná část Klímova díla vyšla v cizojazyčných překladech v zahraničí (bylo přeloženo do 31 jazyků). Ivan Klíma patří k nejpřekládanějším a ve světě nejznámějším českým autorům.

Dílo Ivana Klímy:

Divadelní hry: Zámek; Klára a dva páni; Cukrárna Myriam; Porota; Ženich pro Marcelu; Pokoj pro dva; Ministr a anděl.
Romány: Milostné léto; Stojí, stojí šibenička; Soudce z milosti; Láska a smetí; Ostrov mrtvých králů; Čekání na tmu, čekání na světlo; Poslední stupeň důvěrnosti.
Povídky a povídkové soubory: Bezvadný den; Hodina ticha; Milenci na jednu noc; Milenci na jeden den; Loď jménem Naděje; Má veselá jitra; Moje první lásky; Moje zlatá řemesla; Milostné rozhovory; Pás.
Eseje: Karel Čapek
Tvorba pro děti: Kokrhací hodiny a jiné příběhy z Valašských Klobúk a podobných Tramtárií; Jak daleko je slunce; Markétin zvěřinec