Bydlí v areálu premonstrátského kláštera v Želivě a do Jihlavy jezdí každý víkend moderovat do rádia Písničky pro Vysočinu.

Co Vás zavedlo právě do městečka Želiv na Vysočině?
Do Želiva mě přivedl jeden novic, který mě pozval do Bratislavy do nového premonstrátského kostela na představení. A s tímto mladým mužem jsme se velmi spřátelili. Když odešel z Bratislavy, tak mi zavolal a zeptal se mě, jestli bych se nechtěla přijet podívat do Želiva, kde zakotvil. A tak to všechno vzniklo. Přátelství s panem opatem, s panem převorem a s ostatními obyvateli kláštera. Dnes už nejsem nebezpečná a není mi ani už dvacet, takže vše bylo v naprostém pořádku. (smích)

Ale přímo v klášteře asi bydlet nemůžete?
Bydlím v areálu kláštera, kde stojí obytný dům, ve kterém se uvolnil jeden malý byt. Pronajala jsem si ho a od loňského 5. října v Želivě bydlím. Mám to zapsané už i v občance. Do celé Vysočiny jsem se zamilovala. S přibývajícím věkem člověk víc tíhne k přírodě a k místům, která si pamatuje z dětství. Vysočina se velice podobá Podkrkonoší, kde jsem jako malá vyrůstala.

Jak na Vás reagovali želivští sousedé, když se k nim přistěhovala taková známá zpěvačka?
Už ty reakce znám. Vím, že musím vydržet a nechat jim čas, aby si na mě zvykli. Musí pochopit, že jsem sice pop music zpěvačka a herečka, ale že nejsem žádný „ožrala“, ani delikvent. Že jsem slušná ženská, která se myje, uklízí a nevodí si domů žádné narkomany. (smích) Žiju vlastně sama, protože mi můj pejsek před třemi měsíci bohužel zemřel. Teď už je to vše v pořádku. Sousedé jsou na mě laskaví a hodní.

Chtěla byste se ještě vůbec vrátit do Prahy?
V Praze mám práci. Hraji v Divadle Bez zábradlí v představení Blbec k večeři a točím tam rozhlasový pořad Laskavé vlny, takže do Prahy musím. Ale přiznám se, že nerada. Praha je krásná a pro profesi, kterou dělám, je rozhodně na místě tam být. Ale ten klid, který je v Želivě, tam postrádám. Když otevřu ráno okno, zpívají ptáci, koukám na rybník, z druhé strany vidím na kostel a slyším, jak bijí zvony. Je to něco, co v tomhle věku strašně potřebuju. Do Prahy už bych se vrátit nechtěla.

Doslechla jsem se, že jste v klášteře dokonce i vařila. Co je na tom pravdy?
Když jsem vloni v létě ještě do kláštera jezdila jen na návštěvy, bylo tam několik mladých mužů, kteří v té kuchyni vládli. Uměli si vyprat, uvařit i uklidit. Byla jsem tam jediná ženská a oni mě nosili na rukou. Jednou jsem si řekla, že jim něco pro změnu uvařím já. Potom už to bylo pravidelné, nejenom v sobotu a v neděli, ale i přes týden.

Co jste jim vařila dobrého?
Vařila jsem jim vepřo knedlo zelo, svíčkovou, sekanou nebo třeba guláš. V klášterní zahradě pěstují spoustu ovoce: švestky, třešně a jablka. Tak jsem je vždycky vyhnala s košíčkem, aby něco natrhali. Dělali jsme třeba 360 švestkových knedlíků. Potom se to rozkřiklo i po okolních farnostech, takže místo původních jedenácti „strávníků“ jich tam bylo dvacet a někdy i víc. Dělalo mi to radost. Nikdy nic nezbylo, všechno snědli. Měla jsem takový pocit, že mám velkou rodinu.

Jaké jídlo jim od Vás chutnalo nejvíce?
Chutnalo jim úplně všechno. (smích) Už jsem si potom recepty i vymýšlela a vzpomněla jsem si dokonce na recept od mojí maminky. Byli jsme chudí a maminka pokaždé spotřebovala všechno, co příroda kolem dala. Když jsme měli jablka, dělala nám „chudinky“. Byly strašně dobré a měly velký úspěch.

Jak zní jejich recept?
Uvaříte brambory, které se musí nechat vychladnout a nastrouhat na hrubém struhadle. Vezmete pár jablek a nastrouháte je také na hrubém struhadle. Potom přidáte do brambor trochu hrubé mouky, trošku soli a uplácáte takové okýnko. Doprostřed dáte nastrouhané jablko, ocukrujete, dáte skořici, zaplácnete a po obou stranách pomalu osmažíte. Je to strašlivě dobré a navíc i dietní.

Ve spolupráci s želivským klášterem jste loni pořádala Želivské Unisono (talkshow s Naďou Urbánkovou, její dcerou Janou Fabiánovou a známými hosty). Bude probíhat i letos?
Bude. V sále, kde se Želivské Unisono pořádalo, ale právě probíhá rekonstrukce, tak jsem se domluvila s majitelem restaurace Na Kocandě a Želivská Unisona se budou odehrávat tam. Kapely se budou tentokrát střídat. Já pořad odmoderuji, položím hostům nějakou otázku a kapely odehrají svůj program. První Unisono nás čeká 14. července a bude probíhat každou sobotu až do 8. září, vždy od 15 hodin.

Jak to vypadá s Vaší proslulou sbírkou brýlí? Stále je sbíráte?
Se sbíráním brýlí je to trochu horší než dřív. Za minulého režimu jsem si koupila brýle v drogerii třeba za čtyřicet korun. Dnes je to složitější. Když si chcete pořídit nějaké skutečně kvalitní brýle, dáte za ně klidně i patnáct tisíc korun, což už není legrace. Brýlí mám asi kolem 120.

Vy jste vlastně kdysi zavedla módu brýlí. Nosila jste je odjakživa ráda, nebo jste k tomuto rozhodnutí dospěla až po čase?
Vidím špatně na dálku, tak jsem pochopitelně na zkoušky do divadla chodila v brýlích. Ale jakmile začalo představení, tak jsem je vždycky sundávala a tápala jsem k mikrofonu. A Jiří Suchý jednou přišel a řekl mi, že jsem úplně pitomá, protože mi brýle vyloženě sluší. A potom ještě dodal, abych si uvědomila, že hezkých holek s hezkýma nohama co umí zpívat je mraky, ale že budu jediná zpěvačka, která vyjde na jeviště v brýlích. Každá holka se tenkrát za brýle styděla a na veřejnosti si je dávala do kapsy. A já jsem to riskla. A dobře jsem udělala, že jsem pana Suchého poslechla. Moc lidí mi za to i děkovalo. Speciálně maminky dětí, které odmítaly brýle nosit.

Naďa Urbánková (*30. 6. 1939 Nová Paka)
- zpěvačka, herečka, textařka a moderátorka
- vystudovala Vyšší zdravotnickou školu v Trutnově
- r. 1964 uspěla v konkursu do divadla Semafor, spolupracovala také na pořadech M. Šimka a J. Grossmanna
- hrála např. ve filmech Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Na samotě u lesa
- v letech 1972-1976 získala 5 Zlatých slavíků
- v současné době točí se svojí novou kapelou Bokomara CD, kde zazní i písnička věnovaná Vysočině, deska by měla být hotová koncem léta