Naposledy v neděli při Dalečínském historickém jarmarku, který na hradě a v podhradí proběhl u příležitosti tradiční pouti.

Lídr Quanti Minoris Zdeněk Němeček nosil v hlavě nápad propojit rockovou hudbu s historickými nástroji, melodiemi a texty dvacet let. Teprve loni našel spolek tří muzikantů beze jména, téměř bez repertoáru, ale hlavně bez předsudků, kteří s ním začali hrát.

Sám píše hudbu, texty jsou povětšinou historické. „Na počátku mého vztahu ke středověké poezii stojí Francois Villon, do kterého jsem narazil někdy ve čtrnácti letech aod té doby to ve mně průběžně zraje vrůzných podobách,“ říká muzikant, který během vystoupení vystřídá až šestnáct různých nástrojů.

Kdy vznikla myšlenka propojit krásné středověké melodie a texty s tvrdým zvukem elektrických kytar a bicími?
Premiéra Quanti Minoris byla 16. května loňského roku, ale nápad mi zrál v hlavě asi dvacet let. Se mnou to ale nikdo nechtěl hrát, vždycky mě poslali k šípku. (smích) Toto je první seskupení, které jsem přemluvil.

V čem bylo složité přesvědčit muzikanty, aby s vámi hráli?
Není to úplně legrace hrát středověkou hudbu, zvlášť pro muzikanty, kteří ji nikdy nehráli. Je tam spousta lichých, a ne každému to vyhovuje. Středověká muzika byla v nepravidelných rytmech - koneckonců Řekové hrají v lichých pořád. Je to tak, že například ve čtyřech čtvrtích se najednou objeví sedm čtvrtek ve vyhrávce. A to dělá tuhle muziku krásnou. Náš bubeník si v tom dokonce libuje, když donesu nějakou písničku na lichou.

Kde berete písničky pro váš repertoár?
To je moje muzika, která je inspirována středověkou hudbou. Mám jenom několik převzatých věcí, vše ostatní je autorské.

Ale texty jsou původní středověké…
Ano, texty jsou z osmdesáti procent původní, zbytek je opět můj.

Nebude asi jednoduché najít nezhudebnělý text ze čtrnátého století. Kde je nacházíte?
Většinou je to středověká lyrika a vagantská poezie. Vaganti byli středověcí studenti, kteří chodili od fakulty k fakultě. Většinou to byli seriozní kluci, ale už mezi nimi byli i tací, kteří měli dostudováno, ale líbilo se jim to prostředí a způsob života. Studentské večírky a nevázané bohémství… A o tom je jejich poezie.

Kdy vás tato poezie poprvé oslovila?
Na počátku mého vztahu ke středověké poezii stojí Francois Villon, do kterého jsem narazil někdy ve čtrnácti letech. Bylo to tak silné. A od té doby to ve mně průběžně zraje vrůzných podobách.

Vždycky jste plánoval, že tuto hudbu budete dělat jako hrad rock?
Středověkou muziku jsem dělal původně i v akustické podobě, i když to byla moje hudba, hráli jsme ji třeba jenom s violoncellem. Ale už v té době jsem to chtěl dělat jako bigbít (hrad rock - historizující folkrock s keltskými kořeny, hradní rock - pozn. aut), ale pořád se nedařilo najít tu správnou sestavu. Jak to dneska zní, tak takhle jsem to vždycky slyšel, takhle jsem to chtěl. Z toho, co vzniklo, mám dobrý pocit.

Během vystoupení střídáte poměrně hodně nástrojů: mandolíny, flétny různých druhů, píšťaly… Kolik jich je?
Je to zhruba šestnáct nástrojů, hraju vždycky na to, co je potřeba. (smích) Třeba píšťala s měchuřinou je vlastně součást dud. Je to jednoplátkový nástroj, který má svůj původ ve třináctém století.

Když tady vidím tu sbírku nástrojů, okamžitě mě napadne přirovnání k Ianu Andersenovi z legendárních Jethro Tull…
Říká se o mně, že jsem moravský Jethro, ale já se tomu bráním… Je to ale tak, že když někdo hraje na flétnu falsetem, tak to musí být zákonitě Jethro Tull. (smích) Faktem je, že nějaká inspirace v Jethro Tull byla.