Je mezi nimi i početná skupina diváků z Česka, ti dokonce vyplňují přestávky mezi hrou hudebním doprovodem. Další diváci, jistě jsou jich miliony, se u nás i v Německu dívají na zápasy v televizi. Druhá světová válka, holocaust a vše, co s těmito pojmy souvisí, jsou daleko pod obzorem.

Březnové datum a přátelská atmosféra utkání však přesto nutí vzpomínat na jiný březen. Uvědomuji si, že z těch tisíců diváků v hale i u obrazovek již jen málokdo si z vlastní zkušenosti pamatuje doby, kdy poměr mezi Čechy a Němci byl zcela jiný než dnes, v době sjednocené Evropy a vzájemné kulturní, ekonomické i sportovní spolupráce. Je to už plných sedmdesát sedm let od černé středy 15. března 1939, kdy Hitlerovo Německo porušilo záruky dané vynucenými mnichovskými dohodami a obsadilo Čechy a Moravu a kdy vznikl Protektorát Čechy a Morava. V Jihlavě, městě se smíšeným obyvatelstvem, měl den okupace trochu jiný ráz než v typických českých a moravských městech.

Fašističtí předáci v Jihlavě věděli předem, co se chystá, a tak se už před 15. březnem na příchod wehrmachtu připravovali. Šlo o to, aby se mohlo do novin napsat, že Češi nezvládají situaci, týrají německé obyvatele, a proto musela Hitlerova Třetí říše vzít své soukmenovce pod ochranu. Už v neděli 12. března chtěli nacisté na radnici slavnostně vztyčit vlajku s hákovým křížem u příležitosti tzv. Heldengedenktagu, dne vzpomínek na padlé hrdiny (vlastně předčasně, Heldentag byl přitom v nacistickém propagandistickém kalendáři až 16. března), ale česká policie tomu zabránila. Vlajky s hákovým křížem byly sice za druhé republiky povoleny, ale s podmínkou, že zároveň bude vpravo viset vlajka státní. V Jihlavě nacističtí mladíci přepadli na náměstí stánek, který patřil pozdějšímu vězni koncentračních táborů Janu Appenfeldovi. Velké nepokoje byly ve Stonařově, rodišti čelného rakouského nacisty Arthura Seyss-Inquarta, kde místní nacisté zaútočili na četnickou stanici, fyzicky týrali četníky, a když přijela z Jihlavy na pomoc dvě auta českých četníků, došlo k přestřelce, v níž byl zastřelen tamější hostinský. Nacisté z něho pak udělali mučedníka boje za svobodu.

V úterý 14. března večer hrál německý soubor z Ostravy, vedený režisérem a hercem Kurtem Labattem, v městském divadle hru Schlageter, oslavující mladého účastníka sporů s Francouzi v Porúří, kterého francouzský vojenský soud v roce 1923 odsoudil k smrti za špionáž a několik bombových útoků. V Komenského ulici u divadla demonstrovali tehdy mladí Češi a došlo tom ke rvačce. Skupina českých demonstrantů dokonce vtrhla do divadla, ale bylo jim v tom za pomoci policie a četníků zabráněno. Hra se pak znovu hrála 16. března na oslavu příchodu okupantů. Napsal ji nacistický spisovatel Hanns Johst, prezident Říšské komory pro písemnictví. Známý výrok „Když slyším slovo kultura, odjišťuji svůj revolver" není Göringův, jak se často mylně uvádí, nýbrž z prvního jednání Schlagetera. Ve slavném klíčovém románu Klause Manna Mefisto z roku 1936 Johst vystupuje jako literární postava pod jménem Cäsar von Muck. Po válce si Johst (1890 – 1978) odseděl tři a půl roku v pracovním táboře, ale pak dožil jako spokojený penzista.

Hácha v Berlíně

Běžní čeští občané ještě večer 14. března netušili, co se chystá. Tehdy ještě zdaleka všechny rodiny neměly telefon a rádio, a kdo přijímač měl, dověděl se jen, že prezident Hácha odjel na Hitlerovo pozvání do Berlína.

Ve středu 15. března hustě padal sníh a všude bylo bílo, jako by se vrátila zima. Jaroslav Seifert pak ve Vějíři Boženy Němcové napsal: „…tma tmoucí a tma neznámá, /jež dolehla na naše krovy, /jak tympán v uši Smetanovi, /ty neslyšels, však tíha tíh /dolehla tak na naše krovy, /na kterých právě ležel sníh."

Do Jihlavy vstoupila okupační vojska po deváté hodině. Město obsazovala 4. pancéřová divize a SS-Standarte Deutschland. Vojáci byli většinou z Bavorska a Jihlavanům s pýchou vyprávěli, že se účastní už čtvrté okupace – Sársko, Rakousko, na podzim 1938 Chomutov a teď Jihlava. Jihlavské třikrát týdně vycházející německé noviny Mährischer Grenzbote píší o tom, že brzy přijela z Říše také nákladní auta s pomocí pro krajany jihlavského jazykového ostrova, ovšem skutečnost byla jiná. Vojáci nevěřili svým očím, když viděli bohatství cukrářských výrobků, jásali zejména nad šlehačkou a důkladně vyjedli jihlavské cukrárny. Stejně se divili, že je v obchodech k mání originální francouzský koňak.

Noviny Grenzbote měly šovinistické a nacionalistické zaměření už dávno a od roku 1933 tento protičeský ráz výrazně zesílil, ale loajalitu ještě jakž takž zachovávaly. Po Mnichově však redaktoři odložili všechny zábrany. Referovali pochvalně např. o Goebbelsově protižidovském projevu z listopadu 1938, který odstartoval tzv. Kristallnacht ("křišťálová noc" z 9. na 10. listopad 1938, nazvaná tak podle skla z rozbitých výloh židovských obchodů), první velký pogrom proti Židům v nacistickém Německu. Dokonce i cenzura druhé republiky, vůči Německu mírná a opatrná, protižidovské odstavce zakázala a noviny Grenzbote vyšly s bílými místy. V Hannoveru, městě letošního utkání Davis Cupu, byla té noci – tak jako v mnoha jiných německých městech – zapálena honosná budova synagogy s dvěma věžemi a kupolí. Jihlavská synagoga, rovněž s prvky maurského slohu, na jejímž místě dnes stojí Koblasův pomník Gustava Mahlera, ji následovala ani ne o půl roku později.

Tragické události

Takto oslavoval známý tisk Mährischer Grezbote 15. březen 1939: „Dvacet let, kdy nás tížily těžké okovy na rukou i na nohou, je za námi. Ještě včera jsme museli naše ženy a dívky pod silnou ochranou odvádět z divadla, včera nás obklopovaly bajonety policistů a četníků posedlých nejbrutálnějším benešovským duchem, před několika dny byla ještě naše SA zmlácena pažbami a gumovými obušky jenom proto, že jsme chtěli o dnu hrdinů vztyčit vlajku s hákovým křížem, hrozili nám těžkými tresty, měli jsme těžce i lehce raněné, byl obětován lidský život, který zničily vražedné kulky četníků ve Stonařově, němečtí rolníci museli ledem a sněhem prchat do lesa – a jak změněný obraz dnes: na polích i ve městě bílá sněhová pokrývka, ale v našich srdcích se přes noc zrodilo jaro."

Židé už tušili, co je čeká, a proto docházelo hned na počátku okupace k četným tragickým událostem. V noci na 15. březen spáchal židovský lékař MUDr Thorsch se svou ženou, oba už řadu let v penzi, sebevraždu injekcí jedu. Thorschův dům na Palackého ulici 50 (tehdy se jmenovala Steinova) se pak stal hlavní služebnou jihlavského gestapa.

Ještě dlouho bych mohl vzpomínat na slavnostně vyzdobené náměstí a ulice, na osvětlená okna a na propagandistická hesla na domech i ve výkladech obchodů. Fasády domů byly pokryty dlouhými vlajkami s hákovým křížem, které byly ovinuty girlandami z chvojí, konaly se pochodňové průvody, první byl hned 15. března, další bůhví kolikátý na Vůdcovy padesátiny 20. dubna. Oslavy a projevy různých nacistických prominentů – příštích válečných zločinců – se před radnicí konaly skoro denně až do konce června.

Pro nás a naše rodiče to byla smutná doba, ale ještě smutnější byla pro židovské rodiny – ty musely nedlouho po 
15. březnu opustit město. Začalo i zatýkání Čechů – a l. září vypukla válka. Tu Češi přijali s úlevou a radostí, protože věděli, že přinese definitivní konec nacismu a jeho ideologie.

JIŘÍ RAMBOUSEK