I tohle všechno museli shánět provozovatelé jihlavského klubu Soul, jednoho z nejúspěšnějších hudebních klubů na Vysočině vůbec. Pětatřicetiletá Andrea Warsztocká se stará především o chod baru, což na dálku, tedy při mateřské dovolené, není žádný med. Devětadvacetiletý Tomáš Procházka má na starosti zase produkci. A i když už to chtěli stokrát vzdát, klub, kde se právě odehrává pořádný mejdan, je pro ně tou největší odměnou.

Jak dlouho klub Soul v Jihlavě funguje?

Tomáš: Klub Soul jsme poprvé otevřeli 4. září 2010 na zimním stadionu v Jihlavě jako parta nadšenců, kterou bavilo pořádat akce různých stylů. Po menších neshodách s pronajímatelem jsme se rozhodli porozhlédnout se po jiném místě. S podporou s klukama z Pio Squad jsme se rozhodli pro nynější místo bývalé vinárny v Dělnickém domě. Tuším že jsme znovu otevřeli 14. října 2011. V tu chvíli se připojila moje kolegyně a spolumajitelka Andrea, se kterou ten rozjetý vlak řídíme do dnes.

Andrea: Trošku tě poopravím, Tome. (úsměv) Byla jsem s vámi už na zimním stadionu, kde jsem se starala o provoz baru. Ve vinárně jsme se rozhodli vzít si klub na sebe, aby mohl pokračovat, kluci měli už svoje plány, tak jsme prakticky stáli před životním rozhodnutím. Jsem ráda, že jsme do toho šli, i když to nebylo jednoduché.

Na co se váš klub, který sídlí v Dělnickém domě, zaměřuje?

Tomáš: Snažíme se být multižánrový klub, kde si každý přijde na své. Od rockových koncertů, elektroniky, hip hopu, funky, reggae přes alternativy, house music, dnb, latino a tak dále. Nejsme ale disko klub, kde hraje každý pátek DJ za deset korun se vstupem zdarma. Program je u nás každý víkend tematicky jiný, a tím se mění i návštěvníci. To je výhoda multižánrového klubu.

Které kapely do klubu lákáte? A jak? Hlásí se vám samy nebo je oslovujete?

Tomáš: Mám to rozdělené na tři typy kapel, a to malé, střední a velké. První dva typy jsou v pohodě, jsou to kapely, které mají rády kluby, jako je náš s kapacitou kolem pěti set lidí. Pak jsou kapely velké, které do klubů prakticky nejezdí vůbec, vzhledem k návštěvnosti. Proto u nás nikdy nemůžou hrát například Chinasky, Divokej Bill a další kapely tohoto formátu. Pak nás samozřejmě potěší, když se nám znovu ozývají manažeři, že to u nás bylo minule super a že by si u nás zahráli za rok znovu. Takže mi vlastně ulehčí práci, protože se nabídnou sami, a jelikož se známe a vzájemně víme, co očekávat, podmínky se nastaví tak, že jsou vždy spokojené obě strany.

Jsou nějaké kapely, které mají speciální požadavky a jaké?

Tomáš: Jsem rád, že české kapely jsou docela při zemi. Kde krom večeří, piv a pár lahví vín nás nic extra nepřekvapí. Pak se ale stane, že si pozveme třeba hudebníky z Ameriky, kde už jsou požadavky o dost striktnější, jako je lahev koňaku za dvě stě euro, nebo krůtí prsní řízky, kterých se pak stejně nikdo nedotkne, a čtyři druhy melounu tomu všemu dodají třešničku. Kolikrát mě zarazí, že spousta interpretů chce fax na pokoji. Kdo ještě ve 21. století potřebuje fax?

Andrea: Jo, vzpomínám si, že třeba raper z Brooklynu chtěl speciální burákové máslo a já ho hledala po všech supermarketech, a nakonec se ho ani nedotkl. (úsměv) Ale jinak si také nevybavuji, že by to bylo někdy něco nereálného. Snažíme se všem vyjít vstříc a dobře se postarat i po cateringové stránce. To vše nám dělá dobré jméno a kapely se k nám pak rády vracejí, je jim u nás dobře. To nás těší a hřeje u srdce.

A máte nějakou pěknou historku o kapele?

Tomáš: Přemýšlím, jakou vypíchnout a zjišťuji, že ani jedna není publikovatelná. Pravidelně k nám jezdí partička Na Stojáka, jednou se stalo, že jsem přišel do šatny pro svůj ipad, klíče a nabíječku. Na stole to ale nebylo, takže jsem se logicky zeptal chlapů, jestli tady ty věci neviděli. Všichni tři s kamennou tváří odpověděli, že ne. Po dalším nekonečném hledání i v autě a po celém klubu za mnou přišel Karel Hynek s tím, že se omlouvá, ale že Lukáš Pavlásek je kleptoman a má to celou dobu v tašce. Chudák nevěděl, že si z něho kolegové vystřelili.

Andrea: Já si vybavuji jen ty nepublikovatelné historky. (smích)

Je složité udržovat takový klub při životě, co pro to musíte dělat?

Tomáš: Ano, velmi těžké. Odhadnout a naplánovat program na půl roku dopředu a odhadnout, jestli lidi přijdou, nebo ne, je ruleta. Buď to vyjde, nebo ne. Ono vlastně nezáleží jen na tom, jaký má klub program, ale i na prostředí. Lidé se u nás musí cítit jako doma. Tady bych chtěl poukázat na moji kolegyni Andreu, která má na starosti kompletně celý bar, personál a administrativu. A musím uznat, že lepšího parťáka jsem si nemohl přát. Zvládá svoji práci skvěle, a právě proto klub už šestou sezonu dobře funguje.

Andrea: Děkuji, Tome. To je snad poprvé, co mě chválíš. (úsměv) Jak říká Tomáš, provozovat takový klub je velmi náročné. Máme to rozdělené, já se starám o bar, personál a vůbec o chod klubu. Tom má na starosti produkci a vše kolem ní a také já musím říct, že to zvládá skvěle a mám v něho plnou důvěru. Jelikož nejdeme cestou dotací, a prakticky si vše hradíme sami, kolikrát musíme hodně kalkulovat a riskovat, abychom udrželi laťku, kterou jsme nastavili. Párkrát se nám riskovat nevyplatilo, a pak se to s námi vezlo celkem dlouho. Fungujeme jen o víkendech a pokrýt všechny náklady během osmi dnů v měsíci není sranda. Ale nakonec to vždy nějak ustojíme a jedeme dál. Největší satisfakcí, a to si myslím, že můžu mluvit za oba, je to, když se potom povede mejdan a klub je plný lidí, kde se všichni baví. To si vždycky za tím barem pak řeknu, že to asi děláme dobře. Ale to je takové klišé… (úsměv)

Andreo, vy zmiňujete, že chodíte ještě pracovat za bar. Vím, že máte malého syna. Jak to všechno zvládáte spojit dohromady?

Andrea: Ano, je to náročnější. Minulou sezonu jsem klub řídila pouze z domu, a nebylo to nejjednodušší. Musím ale přiznat, že máme kolem sebe skvělé lidi, bez kterých by klub nemohl fungovat, a na které je spolehnutí, ať jsou to kluci u vstupu, holky na šatně, nebo celý tým za barem. Všichni jsou důležitou součástí. Jsme taková velká soulová rodina. Dále mám oporu v rodině, moje máma mi jistí záda a vždy pomůže, když potřebuji, a pak mám i skvělého partnera, který mi strašně moc pomáhá, a bez kterého by to nešlo. Především jim patří moje velké díky.

A jak vlastně lákáte lidi do klubu?

Andrea: Myslím, že za tu dobu už jsme si vybudovali slušnou základnu, jak my říkáme soulařů, kteří o nás vědí. Jinak samozřejmě jako všichni lákáme lidi přes naše webové stránky, Facebook, vydáváme si svůj takzvaný Měsíčník do kapsy, který je k dispozici u nás v klubu anebo na různých místech po Jihlavě. Máme i svůj billboard na jednom hlavním silničním tahu městem, kde uvádíme ty nejzásadnější akce měsíce. Posíláme program do novin a občas podpoříme i výlepem plakátů. Někdy máme promo i na rádiích v rámci tour různých kapel, takže je o nás i slyšet.

Které akce jsou obecně nejpovedenější?

Tomáš: Asi nejpovedenější jsou koncerty kapel, které jedou tour, protože si dělají celorepublikovou reklamu. To dělá ohromně moc.

Andrea: Musím souhlasit, ale určitě bych přidala i house mejdany, pod taktovkou našich kamarádů a místních DJs´ z Housefrut colective, Elektrio a K.O.P.R, které u nás mají tradici již od samého začátku. To je klub plný známých a kamarádů a to mě těší vždy nejvíc. A taky bych ráda zmínila v poslední době i akce Face of Drums, kterou má pod taktovkou místní skupina Ultima crew a vždy se na každý mejdan speciálně připravují a věnují tomu opravdu mnoho času a mají originální nápady. Minule si třeba vyrobili draka ze dřeva, kterému z tlamy svítilo blikající světlo.

Chtěli jste to někdy zabalit a říct si, že už toho máte dost? Každý přemýšlející člověk si dokáže představit, jak náročné je takový klub provozovat…

Andrea: Už stokrát. Pomalu bych mohla říct, že každý měsíc. (úsměv) Je to jako všude, nejsme ničím zvláštní, máme to tak na střídačku, vždycky má krizi jeden z nás a ten druhý ho dokáže vždy nějak uklidnit, takže jedeme dál. I přes všechny hádky a problémy jsme parťáci a zároveň přátelé, kteří drží při sobě. Za to jsem ráda a doufám, že to tak zůstane.

A ještě mi povězte, proč se klub jmenuje právě Soul?

Andrea: Název vymyslel Martin, člen kapely Pio Squad spolu s Liborem Calupským, tedy tehdejší zakladatelé klubu. Je to vcelku prostý název, soul znamená duše, tedy jakési spojení. A právě v tomto duchu se snažíme klub udržovat stále.