Přestože běžně hraje pro stovky diváků, stále je před novináři tak trochu nesmělý. „Jsem plachý a stydlivý,“ upozorňoval mě s úsměvem před rozhovorem. Nakonec z toho ale byla příjemná hodina plná zajímavého povídání.

Pamatujete si i přes koronavirovou pauzu všechny své texty?

Přiznám se, že je to trochu problém. Už jsme jednu takovou neplánovanou přestávku měli a úplně jsem během ní vypnul. Je pravda, že herectví není klasická práce, člověk v tom pořád žije, ale já jsem si ten měsíc strašně užíval. Všechno jsem vypustil, nemyslel jsem na texty, na divadlo, a snažil jsem se věnovat koníčkům, na které jsem během divadelní sezony neměl čas. Pak, když znovu přišla nějaká inscenace, jsem si musel sem tam nějakou větu připomenout nebo se ji naučit znovu. Není to tak hrozné, ale měl jsem takový menší výpadek.

Po derniéře texty také hned vypouštíte?

U inscenací, které mi přilnou k srdci, si nějaké krásné věty vybavím i několik let poté. Například některé monology z Obrazu Doriana Graye. Ale povětšinou bych si už nevzpomněl a musel bych se je učit znovu.

Máte na to nějaký fígl?

Vůbec. Mám rád klid, takže se učím buď v přírodě nebo doma. Pustím si k tomu pohodovou muziku, zapálím svíčky, otevřu víno a navodím si takovou romantickou atmosféru. (úsměv) Vždy si to zkrátka nějak dostanu do hlavy a o postavě přemýšlím až na scéně. Možná i to je důvod, proč nemám rád čtené zkoušky.

Ján Burda

- narodil se 25.12.1986 v Žilině

- vystudoval Vyšší odbornou školu hereckou v Praze

- v současné době žije s přítelkyní v Jihlavě

- miluje zvířata, má jednu kočku

- rád jezdí na motorce, čte, běhá a věnuje se kickboxu

- objevil se v pohádce Zakleté pírko, komedii Stáří není pro sraby, seriálu Modrý kód či slovenském Inspektorovi Maxovi

- byl nominovaný na Cenu Thálie, získal ocenění Mladý talent, Malou Thálii a dvakrát se stal Hercem sezóny

Jak to myslíte?

Jsem spíš zastánce toho, když si to přečteme jen jednou a pak už o tom debatujeme a pracujeme s rolí. Když někdy čteme třeba dva týdny, tak se strašně nudím.

Čemu se věnujete teď, když je divadlo zavřené?

Jezdím na motorce, to je můj velký koníček. Co se ale práce týká, tak točím film. Je to takové sociální drama nazvané Když prší slzy. A pracuji ještě na jednom filmu, ke kterému píšu scénář. To mi teď zabírá asi nejvíc času.

To je váš první scénář, nebo už s tím máte nějaké zkušenosti?

Mám toho celkem dost, ale zatím jen v šuplíku. Miluju fantasy. Píšu knížku a dokonce i nějaké divadelní hry. Pustím to ale do světa, až budu trochu víc slavný. Teď jednak není čas a navíc, jak říkám, chci se prvně prosadit a až pak si začít dělat své věci.

Takže v budoucnu o vás uslyšíme spíš jako o herci, nebo scénáristovi?

Chtěl bych se věnovat obojímu. Láká mě i dokonce režie. Teď mám v hlavě jedno téma, které je mi hodně blízké. Bylo by to z motorkářského prostředí, ale nechybělo by ani country, takže venkov, koně a příroda.

Zazněl film Když prší slzy. Kdy ho diváci uvidí a o čem bude?

Měl by mít premiéru v dubnu. Je to klasický případ domácího násilí. Myslím si, že by se o tomto tématu mělo mluvit. I z mého okolí vím o pár případech a je to strašné a nic se s tím nedělá. Málokterá žena bohužel překoná strach a vzepře se partnerovi. Nevím, do jaké míry mohu prozrazovat děj filmu, ale hraju tam jednu z hlavních rolí. Budu právě tím násilníkem.

Jaký jste v soukromí? Byl to pro vás protiúkol?

Je pravda, že mi spousta lidí říká, že na ně působím arogantně, takže jsem si tu roli nejspíš „vysloužil“ svojí vizáží. Nicméně takovouto situaci jsem nikdy v životě nezažil. Neholduji alkoholu a ženu bych neuhodil. Dovedu se s ní pohádat, nebudu lhát, že ne, ale tím to končí. Myslím si, že násilí do vztahu rozhodně nepatří.

Jak se vám to tedy hrálo?

Jsou tam scény, kdy moji hereckou partnerku Anetu Kernovou zmlátím nebo znásilním. To se mi do určité míry dělalo opravdu těžce a opravdu to není jednoduché zahrát. Beru to ale tak, že k herectví to zkrátka patří. Doufám, že diváci si mě pak nebudou spojovat jen s touto postavou.

Máte strach, že vás pak na ulici budou zastavovat a nadávat vám?

Vím, že některým hercům se to stává. Naštěstí mám ale slíbenou ještě pohádku, kde budu mít pozitivní roli – prince, takže si trochu napravím reputaci. (smích)

Někteří herci ale říkají, že záporné role mají raději.

To máte nejspíš pravdu. Poslední dobou navíc přibývá lidí, kteří dokážou ocenit právě výkon onoho záporáka. I já sám to tak mám. Kolikrát se koukám na film a nejvíc mě zaujme nějaká negativní postava. Nicméně na divadle je to trochu těžší. Divadelní herectví je totiž v některých věcech jiné než to filmové.

Máte raději film, nebo divadlo?

To je strašně těžká otázka. Obojí má něco do sebe. Nicméně pocit z toho, když na konci představení stojí a tleská tři sta diváků, je nenahraditelný. Je to obrovská magie a právě kvůli tomu to dělám.

Chybí vám diváci?

Strašně moc! Hlavně jejich emoce. Vím, jestli se při inscenaci smějí, pláčou… Je to úžasný pocit, když člověk dokáže druhého rozesmát. To je pro mě největší odměna. A nebudu lhát, trochu i polechtání ega.

Na kterou svou divadelní roli vzpomínáte nejraději?

Momentálně na Doriana Graye. To byla moje první velká divadelní role na profesionální scéně a navíc jsem za ni byl i nominovaný na Cenu Thálie. Rád ale vzpomínám i na Bejbyho v Šakalích létech.

A která je naopak vaše vysněná?

Bude to znít jako klišé, ale Hamleta. Zhruba ve třinácti letech jsem viděl filmové zpracování s mým oblíbeným hercem Melem Gibsonem a natolik mě to nadchlo, že jsem si řekl „To si chci jednou zahrát“. Od té doby se mě to drží.

Přiznám se, že jsem to tak trochu čekala…

To je pro většinu herců takový vrchol. Shakespeare k divadlu zkrátka patří. Nesmírně mě láká jeho doba. Ale opravdu jeho, ne nějaká modernizace. Těm moc neholduji. Chtěl bych divadlo zažít tak, jak se dělalo tehdy. Dobové kostýmy, kulisy a všechno, co k tomu patří.

Jak už zaznělo, loni jste byl nominovaný na Cenu Thálie. Čím jste porotě tak učaroval?

To je otázka spíše na ně, já nevím. Je pravda, že Obraz Doriana Graye je docela těžký, ale nechci znít nafoukaně a něco si domýšlet. Myslím si, že to bylo povedené a pěkně zpracované představení, které mělo u diváků úspěch. To je však zásluha především režiséra Pavla Šimáka.

Oblíbili si vás ale i samotní diváci, o čemž svědčí ceny Horác za sezonu 2017/2018. Chodí za vámi pro podpis?

Je pravda, že se mi to občas stává. Píšou mi i na Facebooku. Když jsem přišel do divadla, tak jsem na něm měl asi padesát přátel a moc jsem ho nepoužíval. Teď jich mám šest set a každému, kdo mi pochválí nějakou roli, se snažím odepsat a poděkovat. Mám z toho vždy velkou radost. Kolikrát po představení koukám do telefonu i dvě hodiny a přítelkyni se to občas trochu nelíbí.

Žárlí na vaše fanynky?

To zas ne. Ona je taky herečka a chápe to. Na škole byla slavnější než já a tehdy dělali všichni rozhovory s ní. Teď se karty obrátily. Je s tím smířená. A hlavně ji čeká také natáčení filmu, takže se to časem vyrovná.

Kdy přišel ten moment, kdy jste se rozhodl pro herectví?

Když jsem přišel na to, že opravdu dokážu pobavit lidi. To mohla být tak osmá devátá třída na základní škole. Vždy, když mě učitelé vyvolali k tabuli, tak jsem dělal různé opičky a chtěl rozesmát spolužáky.

Předváděl jste se už jako malý?

Ano. Uvědomovat jsem si to začal ale opravdu až v té pubertě. Můj vzor byl vždy Jim Carry. Nicméně po čase jsem přišel na to, že herectví není jen o dělání opiček. Po základce jsem však nezamířil na konzervatoř, ale na operátora stavební výroby. Jednoduše se dá říct, že jsem zedník.

Teď jste mě trochu překvapil.

Herectví přišlo až pár let poté. Po maturitě jsem na nějaký čas odletěl do Španělska, kde jsem se věnoval sběru citrusů a pracoval jsem jako číšník na pláži, a až pak jsem se vrátil na školu. Vystudoval jsem Vyšší odbornou školu hereckou v Praze.

Proč právě tam? Dočetla jsem se totiž, že pocházíte ze Slovenska…

To ano, ale moje maminka je Češka a byla to právě ona, kdo mi řekl, abych zkusil VOŠku v Praze. A oni mě skutečně vzali. Byly to krásné tři roky studia. Nicméně zprvu jsem tomu pořád nevěřil, neučil jsem se česky a měl jsem to trochu na háku. Vážně jsem to začal brát až v průběhu.

Jak jste se pak dostal právě do Horáckého divadla?

To přišlo hned po studiu. Učila mě paní Herajtová, která tady v divadle režírovala Médeiu. Shodou okolností stejné představení nacvičila i s námi na škole a hrál jsem v něm já a moje přítelkyně. Jednou k nám přivedla tehdejší uměleckou šéfovou Horáckého divadla a když jim jednoho dne vypadl jeden z herců, pozvala mě na konkurz a já ho vyhrál. A už jsem tu zůstal.

Neměl jste ze začátku problém s češtinou?

Já s ní mám problém pořád. (smích) Ne, už to není tak hrozné a někteří si toho ani nevšimnou. Přišel jsem na to, že menší přízvuk lidem nevadí a už mě tipují spíše na Moraváka. Zatím jsem se ale nikdy nesetkal s tím, že by někdo bral jako nějaký vážný nedostatek.

Povedl se vám někdy nějaký zajímavý přeřek?

Jsou takové momenty. Není jich moc, ale jsou. Teď si vybavím třeba scénu, kde jsem měl takový vážný monolog o smrti a místo „smrt“, jsem řekl po slovensky „smrť“. Divák to třeba ani nepostřehne, ale člověka i taková malá blbost rozhodí.

Nemohu si pomoci, ale svými rysy mi trochu připomínáte Johnnyho Deppa.

Nejste jediná, už mi to pár lidí řeklo. Dokonce už mě jednou označili i za jihlavského Johnnyho Deppa. Malinko tam asi něco je. Kéžby… (úsměv)

Chtěl byste si jednou také zahrát v Hollywoodu?

Určitě. Co se filmu týče, je to opravdu herecký strop. Nejvíce mě lákají historické snímky, kterých je poslední dobou poměrně málo. Miluju filmy, jako je Král Artuš, Poslední Mohykán, Statečné srdce… Jsem takový, že bych chtěl být známý, na což je herectví ideální. Je to opravdu krásné povolání. Člověk nedělá pořád to samé a každý den může být v podstatě někým jiným.