V úterý 23. září by oslavil své sedmdesáté narozeniny. Za své životní heslo považoval větu: „Jdu do bitvy teprve, když je prohraná." Svým způsobem života Ivan Martin Jirous provokoval a vyvolával různé reakce okolí.

Někteří oceňovali jeho sveřepost a důslednost v hledání osobní svobody a v odporu proti jakémukoli svazování, jiní ho vnímali prizmatem jeho básnické tvorby. Další Jirouse považovali za excentrického pomatence a alkoholika. On sám se ale za rozporuplnou osobnost nepovažoval: „Já se tak necítím. Žiju sám se sebou v absolutním souladu. Já nemám žádný problémy, problémy se mnou mají jiní."

Jirous, který kdysi řekl, že „underground je reakcí na odlidštění", byl znám svým odporem proti bývalému komunistickému režimu, ale i proti pozdější „diktatuře zvrhlého neokapitalismu". Hodně času trávil na Vysočině v Prostředním Vydří, kde měl statek a kde žil „hluboko pod hranicí existenčního minima".

Jirousova první sbírka básní Magorův ranní zpěv je z roku 1975. Po ní následovaly další, například Magorovy labutí písně, za něž dostal Cenu Toma Stopparda. Psát nepřestal ani po roce 1989, kdy jeho dílo začalo oficiálně vycházet. Magorovu summu (1998) označili kritici za nejlepší knihu roku. V roce 2006 dostal literární Cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo.

Ivan Martin Jirous se narodil v Humpolci. Přestože vystudoval dějiny umění, s výjimkou působení v časopise Výtvarná práce se oboru nikdy nevěnoval. Svůj zájem soustředil na neoficiální kulturu underground, který se po první čistě literární vlně začal na konci 60. let sbližovat s hudbou. Rok před obhájením diplomové práce (1968) začal Jirous spolupracovat s hudební skupinou The Primitives Group, dva roky nato se stal uměleckým vedoucím The Plastic People of the Universe a teoretikem uměleckého sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu.

V následujících dvou desetiletích, kdy se živil jako hlídač a pomocný dělník, působil jako ideolog a organizátor českého undergroundového hnutí. V roce 1973 byl poprvé odsouzen, po propuštění uspořádal kromě řady ilegálních výstav a koncertů také dva „festivaly druhé kultury v ČSSR" (Postupice 1974 a Bojanovice 1976).