Co říkáte na jihlavské publikum?
Bylo naprosto úžasné. Nečekala jsem, že to bude takhle vřelé publikum. 
Já jsem tady hrála asi dva roky zpátky a toto je úžasný prostor. Lidé byli dnes už od první věty pozorní a nesmírně citliví a vřelí.

Kolikátá repríza Hrdého Budžese to byla v Domě kultury v Jihlavě?
Přesně nevím, kolik repríz nám zbývá do 9. května. Ale v toto datum se uskuteční 
v příbramském divadle velká sláva, protože se slaví 700 let Příbrami, a proběhne 700. repríza Hrdého Budžese. U činohry je to nebývalá a zázračná věc.

Od premiéry to bude letos 
už 14 let, jak se vám hraje malá Helenka Součková?
Mám takové štěstí, že mohu dělat jen věci, které mě baví. To, že ji budu hrát už po sedmisté, jenom dokazuje, jak moc mám Helenku Součkovou ráda.

Jste dlouhodobě bez stálého divadelního angažmá. Nechybí vám to?
Nechybí. My jsme oba dva s manželem od roku 1999 na volné noze a za ta léta 
s požehnáním Božím 
a s poctivou prací nás opravdu to divadlo uživí, takže nemusíme dělat to, 
co nechceme. Nemusíme dělat inscenace nebo seriály, které nechceme dělat, což je v dnešní době velký zázrak a velmi si toho vážím. Tím pádem máme svobodu, kde si můžeme vybírat, s kým budeme hrát a koho chceme, aby nás režíroval. Jsme volní jako ptáci. A když člověk prožije takovouto svobodu a má zkušenosti s angažmá, tak je za to rád. Já bych takhle velice ráda setrvala až do smrti.

Na televizních obrazovkách se moc často neobjevujete. Přeci jen, neláká vás občasné natáčení?
Neláká. Jsem nejlepší odmítač televizních a filmových rolí v České republice mezi herečkami. (smích) 
To už by muselo být něco hodně pěkného a ještě s režisérem, kterému naprosto důvěřuji a mám ho ráda. 
Na hraní mám nejraději kontakt s živým publikem 
a vzájemnou výměnu energií. To, že lidé přijdou s nějakou náladou do divadla, 
a já se snažím dát ty nálady dohromady, to mě na tom těší. Těší mě, když vidím, že jsou lidé spokojení, usmívají se a někteří i pláčou.

Svou práci v divadle byste tedy za televizi nikdy nevyměnila?
Za žádné peníze bych to nevyměnila, protože u tohoto má člověk pocit, že dělá smysluplnou práci. Další věc, která mě na divadle baví, je ta, že se jedná jen o prchavý okamžik. Teď už je po představení všechno zbourané, lidé už jsou pryč a nic z toho nezůstalo. Jenom když si budu hodně přát, tak budu ráda, když si lidi řeknou třeba ještě příští týden, že to byl hezký večer. Ve filmu a v televizi hrajete vlastně jen do skla nějaké kamery a svoji práci nemůžete nějak ovlivnit. Ve filmu nemám žádnou kontrolu, ale v divadle je mojí kontrolou publikum. Tím pádem když vidím, že nereagují, tak si říkám, že musím jít jinou cestou. To mě na tom baví. Něco natočit, a potom se na to dívat, není pro mě takové uspokojení, jako je divadlo.

Jezdíváte hodně zájezdových představení do měsíce?
S Hrdým Budžesem máme pět představení za měsíc, z toho jsou čtyři představení zájezdy a jedno představení v Praze. Dále jezdím s divadlem Kalich 
s komedií Každý den, šťastný den a teď s novinkou Začínáme končit, ve které jsem na jevišti po dlouhé době se svým manželem. Pak jezdím ještě s romským představením Šunen Romale a s Máchovým Májem, takže je vlastně osmdesát procent hraní na cestách.

Máte také hudební skupinu Condurango, pro kterou skládáte i repertoár. Čekají vás v nejbližší době nějaké koncerty?
My hrajeme teď celkem často. V Praze hráváme 
v divadle Viola, a potom 
ve velkém divadle Kalich, které je asi pro 430 lidí. 
Teď jedeme hrát 29. dubna 
do Tábora. Letos nás čekají 
i Prázdniny v Telči a jsme dohledatelní na Facebooku pod názvem Bára Hrzánová a Condurango.

V hudební skupině s vámi vystupuje i syn Antonín. Neuvažuje o herectví?
On teď maturuje na francouzském lyceu a právě dělal přijímačky. Byl až v posledním zdvojeném kole, ale nedostal se, a tak říkal, že to příští rok zkusí znova. Uvidíme, jak to osud zamíchá.

Jezdíváte s divadlem na Vysočinu často?
Hrávám v Jihlavě, v Havlíčkově Brodě, Humpolci, 
ve Světlé nad Sázavou, Žďáru nad Sázavou a v Novém Městě na Moravě, takže na Vysočinu zajíždíme často.

TOMÁŠ KUCEJ