Měl zvonit klekání a později vyzvánět při požárech. Když by zvon spatřil světlo světa kolem roku 1500, hořelo po Jihlavě tak často, že by se Holomek mohl uzvonit. Nebylo by mu to ovšem nic platné, neboť obrovský červený kohout, který Jihlavu sežehl 18. května 1523 téměř celou až na pár domů, pohltil i kostel sv. Jakuba. Zničeny byly tehdy jeho obě věže i se zvony. Zápisy 
potvrzují, že opravy trvaly 40 let. Sečteno podtrženo – neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Teď už spěchejme za historiky, ti nám řeknou víc.

„16. století bylo nadmíru bohaté a je věru s podivem, jak znovu a znovu se zdvíhalo město z neustálých pohrom, jimiž bylo stíháno. Nic nepomohly modlitby
za odvrácení těchto božích trestů a kronikářům nezbývalo než zaznamenávat požáry a mory, smrště, povodně, ba i kobylky a zemětřesení," připomněl svého času jihlavský historik František Hoffmann a pokračoval: „Nejčastější a nejobávanější z těchto božích trestů byl oheň. Městské domy, převážně ještě dřevěné, planuly v celých ulicích a při nejhorších pohromách lehlo popelem i všechno město. Mnoho běd, starostí a proměn životních osudů působila tato metla středověkých měst."

ZNIČENÉ MĚSTO

Nutno podotkout, že červený kohout v máji roku 1523 sálal takovým žárem, že popelem lehlo prakticky celé město kromě několika málo domů a dominikánského kláštera. Uhořelo asi 25 lidí. Po třech měsících téhož roku od události král Ludvík odpouští Jihlavě na pět let všechny platby 
a odvody, aby tyto peníze šly na obnovu města.

Nikdo přesně neví, kde vyšlehly první plameny ohnivého trestu božího. Zápisy jihlavského kronikáře Leupolda uvádějí, že v pondělí před letnicemi se několik manželek kloboučníků 
a soukeníků vydalo do jednoho šenku v místech dnešní Brněnské ulice. Tehdy tam teklo vyhlášené uherské víno. Ženy se jím opily, tropily pohoršení 
a odešly k jedné hostitelce na čerstvé smažené koblihy rovnou z pánve. Drobná služebná ale neunesla těžký džbán a voda chrstla do rozpáleného omastku 
v pánvi na horkém ohništi. „Oheň vyskočil na stěny, 
na strop a vzpomeňme si, 
v horních částech domů je leccos dřevěného a hořlavého, brzy byl dům v jednom ohni. Plameny přeskočily na sousední a tak dál. Musel přitom vanout vítr nejspíše jihovýchodní. Vyhořelo nebo ohněm bylo poškozeno skoro celé město včetně jakubského kostela, kde zřícený chór zahubil tři lidi," popsal děj jihlavský historik Karel Křesadlo. 
Týž badatel potvrdil, že nepoškozen tehdy zůstal jen klášter sv. Kříže, několik malých domů za farou a pak dva objekty zvláštního určení, požívající ve středověkém městě neblahé pověsti.

NA ZIMU DO SKLEPŮ

Šlo o dům kata a o sousední hampejz. Oba stály kousek od ohniska požáru, u hradeb v dnešním ohybu Čajkovského ulice, ústící do Brněnské.

„Tehdy se uchýlilo mnoho lidí z města do nejbližších okolních vesnic, poněvadž na spáleništi si nebyli jisti před deštěm a chladným nečasem. Mnozí řemeslníci dokonce opustili město, odebravše se do Meziříčí, Brodu, Telče, Jindřichova Hradce a jinam. Bylo město tenkrát ve smutném a žalostném stavu a všechny živnosti ustaly," upřesnil historik František Hoffmann.

Jihlavané však brzy po požáru s pomocí dobrých lidí město opět postavili. Bylo přivedeno množství řemeslníků z okolí šesti sedmi mil a opatřen šindel 
a jiné potřeby ze Slavonic, Jindřichova Hradce, Nového Města, ale vše za dvojnásobek ceny. „A poněvadž krátký čas před zimou nebylo možno udělat mnoho světnic, dali si lidé udělat kamna do sklepů a komor, kde pak trávili zimu. Kolem sv. Martina (11. listopadu) byly skoro všechny domy na náměstí opět zakryty 
a rovněž tak mnohé v ulicích," popsal úsilí místních Hoffmann.

Ovšem vrátíme-li se od zničujícího požáru v roce 1523 o deset let zpět, opět proti nám šlehají plamenné hradby a šířící ulicemi města ohnivou zkázu. Snad zlí duchové nachystali Jihlavanům téměř na den před deseti lety další ohnivé peklo, jemuž také údajně předcházelo pečení koblihů.

„V neděli po Urbanu 29. května 1513 kolem 22. hodiny vyšel oheň v Jihlavě 
v klášteře u svatého Kříže 
u bratří kazatelského řádu. Z toho shořel klášter, Křížová ulice, Špitálská ulice, Špitálská brána a věž, dva povozy, s předměstím před Špitálskou branou, takto úhrnem ve městě 60 domů, na předměstí 30 domů. Mniši měli v klášteře povětrné ženštiny a pekli koblihy. Z toho vzešel oheň," napsal o tom historik František Hoffmann.

BOŽÍ DOPUŠTĚNÍ

Kronikář Leupold k neštěstí řekl: „Potom byli všichni bratří vyhnáni a na jejich místo usazeni jiní toho řádu. Když 8 dní potom z rozkazu městské rady v Jihlavě byla Špitálská ulice vyklizena, nastal strašlivý nečas s velkou vichřicí a když lidé uprchli do Špitálského kostela, vítr strhl jeden štít na klenbu kostelní. Tím byla klenba zničena a bylo zabito 16 lidí, mezi nimi jeden radní, Marcus soukeník."

Dlužno připomenout, že za necelé dva roky po největším jihlavském požáru už na jaře 1525 zničil oheň, který vzplál pro změnu v dominikánském klášteře, kromě kláštera samotného dalších 60 domů.
Historické prameny uvádějí v 15. a 16. století překvapivé množství požárů.

Červený kohout nepolykal domy pouze nedbalostí obyvatel či když za bouřky zapálil blesk, ale požáry někdy plály záměrně. V polovině 16. století řádila v zemi ve městech tlupa žhářů.

Nejhorší z nich prý byl Vít Barabáš. V pondělí před Nanebevstoupením Páně 
(7. května 1548) s komplicem zapálil druhý dům u brány Matky Boží. Byl tenkrát velký vítr a celý den pršelo, přesto shořelo 5 domů a 3 sladovny. Za tři týdny zapálil v pátek před Letnicemi stáj proti pivovaru.

ŽHÁŘŮV KONEC

„Byl tehdy velký vítr a suché počasí, a proto vyhořelo kolem 25 domů v sousedství až k Brtnické bráně. Kromě toho bylo strženo na 40 střech, aby se oheň nešířil. Pravý viník se sám prozradil svými řečmi v Budějovicích na Moravě," uvádějí Listy 
a obrazy z minulosti Jihlavy.

Žhář přiznal mnohé svobodně a bez mučení, něco na mučidlech. Jeho konec byl tento: „Nejprve byl trhán na obou stranách prsou před radnicí rozžhavenými kleštěmi. Potom zaveden do ulice Matky Boží, kde kati pokračovali v práci. Nakonec musel běhati dokola, až zalykaje se žárem padl do ohně a byl spálen na popel."

Požáry byly vskutku metla města, ale Jihlava 
z nich vycházela podle kronikářů překvapivě jako posílená, krásnější a výstavnější. Dřevěné domky se obnovovaly jen ve vedlejších ulicích. Bohatí patriciové i měšťané při penězích se zhlédli v domech, vystavěných z kamene. Právě v té době vyrůstaly v Jihlavě kamenné paláce, o nichž dnes mluvíme jako o architektonických skvostech.

STANISLAV JELÍNEK