Začneme pěkně popořadě. Kde se vzala kapela Budoár staré dámy?

Kapelu jsem založila se svým bratrem Štěpánem, když mi bylo patnáct. Být zpěvačka, to byl asi můj dětský sen (smích). Ale vůbec mě nenapadlo, že se může splnit. Neměla jsem k tomu žádné zvláštní předpoklady. Ve dvanácti nebo třinácti přišla touha vyjadřovat se písní. Vzorem byl pro mě Jan Nedvěd, který v jednom rozhovoru popisoval, že každý den složí jednu písničku. Tak jsem taky začala skládat každý den jednu písničku a za chvíli jich bylo hodně. Už mi nestačilo interpretovat a hrát ze zpěvníků „Víš, holky těžší to maj“. Od malička jsem chtěla být klukem, potřebovala jsem se nějak ztotožnit se svým pohlavím. A o tom všem, a taky o babičce, jsem psala. Přidal se ke mně rytmicky zdatný bratr a začali jsme doma zkoušet. Ze začátku hrál na kyblíky a barely.

Co na to říkali rodiče?

Taťka postavil silnější stěnu mezi našim pokojíkem a sousedy, mamka mi v práci tiskla akordy a tabulatury k Nirvaně. Vyrůstali jsme v Brně v rodině fyziků, ale hudebně nás vychovávala babička. Každý den nás budila Vltavou a učili jsme se hrát na zobcovou flétnu. Docela jsme se cukali. Brácha ve vzteku házel flétnu z okna. Ale když pak zahrál na besídce, všichni brečeli dojetím. Máma nás v tom nechala, protože se kdesi dočetla, že hraním na nástroj dítěti roste mozek. Postupem času jsme přitvrzovali a bratr dostal bicí soupravu a já elektrickou kytaru. Ale říkali jsme si, že dva jsou na kapelu opravdu málo. Podařilo se nám sehnat další tři členy – houslistku Evu, basistku Dášu a kytaristu Jajca. Začali jsme vystupovat po školních akademiích a na narozeninových oslavách. Nejobskurnější vystoupení bylo asi na sedmdesátinách dědy Matějíčka na parníku.

Potom ale přišel koncert, který všechno změnil.

Uspořádali jsem opravdický koncert v klubu, v brněnském klubu Leitnerova. Tam si nás všiml hudebník a zvukař Broněk Šmid. Hráli jsme technicky dost hrozně, a tak nám navrhl, že bychom mohli udělat nahrávku v jeho studiu, kde se ty chyby dají vystříhat (smích). Broněk nás taky naučil, že je dobré před hraním třeba ladit. Nahrávku poslal do soutěže Malá alternativa, která pomáhá začínajícím kapelám, aby se zviditelnily. Po intenzivním soustředění, kde jsme například trénovali to, že i když se nedíváme na bubeníka, hrajeme do rytmu, jsme se vypravili do Prahy. Všechny kapely na soutěži hrály výborně. Mohlo mi být tak sedmnáct let, bráchovi šestnáct a k velkému překvapení jsme soutěž vyhráli. To bylo něco neuvěřitelného. Ano, byla jsem šťastná, ale zároveň znepokojena z toho, s jakou lehkostí to vyšlo. Vždyť jsme v té sestavě hráli jen přes rok! A bylo mi líto ostatních kapel. Porota asi tehdy ocenila, že i když toho hráčsky moc neumíme, snažíme se stvořit něco ze sebe, bez ohledu na to, jak se to běžně dělá. Byli jsme nepoučení, šli jsme na to intuitivně, ale s vervou. A to asi zafungovalo.

Ano, to asi zafungovalo, když jste rozjeli celkem slušnou kariéru a stali se známými.

To ano. Na to, jak jsme byli mladí a nezkušení, a na to, že jsme měli kapelu jako radost, jako jeden z koníčků během studia. Na kapele nám však záleželo, měli jsme každý týden tříhodinovou zkoušku a já hodně hrála i doma, ale neobětovali jsme tomu všechno. Písniček přibývalo, vše šlo přirozeně a hezky plynulo. Setkala jsem se s tím, že někteří nám tu strašně snadnou cestu záviděli. V roce 2002 vyšlo první oficiální album Na hraní pod značkou Indies Record. Domluvili nám křty a koncerty. Museli jsme se na nahrávání pořádně připravit, pak až se mohlo jet třeba někam na tábor. Byla to zajímavá konfrontace dětství a toho, co to znamená mít kapelu, vydat cédéčko a podepsat smlouvu s vydavatelstvím. Myslím si, že i tak nás tato zkušenost o dětství, nebo spíš o normální dospívání neochudila, a hlavně, že jsme ani nezpychli. Taťka nás trpělivě vozil s přívěsem na koncerty a mamka se modlila, abychom odmaturovali.

Od prvního alba uplynula dlouhá doba. Vyšly vám další desky, obměnila se kapela. Co její současnost?

Z původní sestavy jsem zbyla jen já. I když jsem si dlouho myslela a přála, aby naše kapela vydržela ve stejném složení celý život. Odchod holek po deseti letech jsem oplakala, brácha s námi hrál sedmnáct let. Letos je to 21 let, co kapela existuje. Pochopila jsem, že nemohu nikoho do ničeho nutit. Dnes už věřím, že pokud budu chtít hrát, najdu si vždycky spoluhráče. Jsem teď jediná holka v kapele a s klukama – Markem, Tomem a Laďou je mi dobře. Hrajeme ve čtyřech, bez houslí a dechů, ve složení dvě kytary, basa a bicí.

Chystáte nové CD. Kdy bude hotové?

První polovinu alba jsme nahráli v dubnu, na té druhé pracujeme a s nahráváním budeme pokračovat v listopadu. Deska by mohla být hotová z jara 2020. Album bude mít sevřenější tvar. Navázala jsem spolupráci s básníkem Luborem Kasalem a všechny texty budou od něj. Objevila jsem ho před třemi lety. Když jsem četla jeho básně poprvé říkala si – jojo, takhle nějak bych to chtěla napsat já, ale je to mnohem lepší, než kdybych to psala já! Mám ze spolupráce s ním a s hudebním experimentátorem Tomášem Vtípilem, který desku mixuje, a vlastně i produkuje, radost.

Hudbou se ale nedá moc uživit. Ty pracuješ na univerzitě.

V našem režimu hraní se tím uživit nedá. Všichni máme svá normální zaměstnání a je to tak dobře. Po mateřské dovolené jsem začala pracovat znovu jako odborná asistentka na Masarykově univerzitě v Brně. Na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty vyučuji budoucí učitele výtvarné předměty. Snažím se jim předávat to, aby v dětech úplně nezabili kreativitu (úsměv).

Jak se stane, že se dostane holka z Brna do Dolní Cerekve?

Zcela tradiční situace. V Brně na FAVU jsem potkala svého muže, Petra Kováře z Dolní Cerekve. A láska byla tak velká, že přenesla několik hor a nížin až sem pod Čeřínek. Tady teď bydlím pět let, od té doby, co se nám narodily děti.

V Cerekvi se s manželem věnujete divadlu, pořádáte festival.

Je to tak. Místo, kde žiju, poznávám skrze to, že tam tvořím. V Cerekvi skončila dlouhá tradice ochotnického divadla.

A tak jsme se ji rozhodli se spolkem Roztoč kolektiv, který jsme tu s kamarády založili, obnovit. Někdo si chodí s lidmi povídat do hospody, my se scházíme kvůli divadlu, nebo na louce, kde chystáme festival Z kopce. Ten zas přináší lidem jiné hudební zážitky, než způsobují tradiční dechovky, nebo zábavové kapely. Přijďte se na kopec podívat, 6. ročník se bude konat v magické datum 6. 6. 2020.

S hudbou je to jasné, ale jak ses dostala k divadlu?

V dětství jsem chodila do dramaťáku, kde jsem získala praktické základy. Třeba jak spadnout a neublížit si (smích), nebo že dobrý námět může propojit lidi, kteří by se spolu normálně nebavili. Když jsem přijela s břichem do Cerekve, nikoho jsem neznala, natož historii vesnice. Rozhodli jsme se ji zmapovat a uspořádat putovní výtvarně-divadelní představení. A protože jsme potřebovali obydlet vlakovou zastávku, rozeznít rozhlas, zatarasit silnici a nechat třikrát vyhořet kostel, seznámila jsem se velmi rychle s radními, hasiči, házenkáři a všemi místními, kteří mají chuť nejen pracovat na vlastní zahrádce. Na představení přišlo spoustu obyvatel a líbilo se jim to, měli jsme radost. Další autorská hra z pera tchána Pavla Kováře byla věnovaná výročí kulturního domu a tématu hlubinného úložiště, které tu pořád straší. Letos se pouštíme do další autorské hry, kterou napsal můj muž a vtipně rozvíjí situaci, proč máme v Cerekvi dva hřbitovy.

Slyšela jsem, že úložiště má stát za horním hřbitovem, téma úložiště je tady pod Čeřínkem dost aktuální, což?

Bohužel i bohudík ano. Bohužel je Čertův hrádek, který se nachází deset kilometrů od Jihlavy, jednou z vytipovaných lokalit, a bohudík se konečně místní probudili a dávají najevo nesouhlas s jeho výstavbou. Osobně si myslím, že není na místě otázka „kam“, ale „proč?“. Podle mě i dalších odborníků by se měly rozšířit povrchové sklady, nemělo by se spěchat a vláda by měla znovu otevřít diskusi nad tím, zda hlubinné úložiště opravdu potřebujeme. Podle všech nedůvěryhodných kroků, které doposud SÚRAO podniklo a které mám možnost zblízka sledovat, jde o unáhlené a nezodpovědné rozhodnutí vlády hloubit, k němuž nás navíc nikdo z Unie nenutí! Tedy krom toho, že jsem se v Dolní Cerekvi stala matkou, stala jsem se i aktivistkou (smích).

Jak se to projevuje?

Nedávno jsem o tom napsala i píseň, kde v zemi zahrabaná zpívám: „Hloubí jen hloupý suverén a suroviny strká pod terén.“ Nechci mlčky přihlížet k hromadnému pohřbívání cenných surovin, pitné vody, 111 miliard korun, důvěry v rozumný úsudek vlády a svobody příští generace rozhodnout se, jak s vyhořelým palivem naložit. Tak! A vy, čtenáři, přijďte také vyjádřit svůj názor v úterý 22. října do Pelhřimova a ve středu 13. listopadu do Jihlavy, kde bude akce věnovaná problematice hlubinného úložiště.