„Je to něco jako tábor, ale děti se tu nevěnují typickým táborovým aktivitám, věnují se filmu, divadlu, muzikálu, tanci a médiím,“ vysvětluje ve čtvrtečním odpoledni hlavní vedoucí Kateřina Hyršlová k činnostem dětí ve věku osm až osmnáct let, kterých je aktuálně v budově školy šestaosmdesát.

Zrovna v tu chvíli to je tedy o něco méně, protože filmová skupina odjela natáčet do exteriéru, ale to nijak neubírá na atraktivitě dalších činností. Podíváme se na práci celkem pěti skupinek.

Celý týden děti připravují vlastní projekt, který dnes od deseti hodin dopoledne do dvou odpoledne představí přímo v budově školy. „Uprostřed bude pauza na oběd, kde bude pro rodiče a veřejnost přichystáno grilování a k tomu proběhne polední program,“ prozradila vedoucí. Kromě toho děti denně pracovaly i na menších projektech.

Zrovna ve čtvrtek má jeden filmový ateliér dabing. „Baví mě hrát, zajímám se o herectví a filmy. Už jsme natáčeli, stříhali, vytvářeli jsme plakát na náš film. Na dabing se strašně moc těším,“ říká s nadšením čtrnáctiletý Viktor Martinů z Dačic, který se skupinkou čeká, až půjdou dovnitř.

My nečekáme, potichu otevíráme dveře a vstupujeme do místnosti, kde zrovna děti diskutují o tom, co by chtěly dabovat. Padají různé návrhy, nakonec je vybrán animovaný seriál a příprava může začít. To je prý tak trochu nuda, a tak přijdeme za deset minut.

Čeká nás návštěva ateliéru herectví, které jsou tu dva. Divadelní hru právě nacvičují starší účastníci táboru. Tedy, spíše účastnice. „Mám tu kromě dvou chlapců jen dívky, tak jsme na to téma vymysleli příběh,“ vysvětluje herec a bývalý prezident herecké asociace Jiří Hromada. Dívka, která by měla pronést závěrečné poselství, jen stěží udržuje smích. Pak ještě předvedou „bojový pokřik“ na motivy husitského zpěvu Ktož sú boží bojovníci a okna se jen třesou.

Hodil by se mi ohlas někoho z dětí, a ty se sami nabízí. Jindy je to spíš přemlouvání, aby někdo mluvil na diktafon, tady ne. „Přihlásil jsem se, protože mám moc rád herectví a odmala jsem k němu byl veden. Hraji i ve školním divadle a chci se zdokonalit,“ vypráví třináctiletý Tomáš Málek z Krucemburku a pokračuje: „Tábor je super, moc se mi tu líbí a určitě pojedu znovu. Jsem strašně rád, že jsem pod vedením pana Hromady. Je to herec, který mě toho může hodně naučit.“

Oproti tomu mladší děti zrovna zkouší pohádku na téma Sněhurky a sedmi trpaslíků. Ale je nějaká jiná, než jak jí známe – Sněhurka se dožaduje polibku, což princ odmítá. Po kousnutí do otráveného jablka se totiž jen prospala a už je v pořádku. Pak děti ještě předvedou, jak umí tancovat. A jde jim to skvěle.

Tanec je ale hlavní parketou muzikálového ateliéru a ten zrovna trénuje v tělocvičně. Zkouší taneční videoklip. Dívky přichází a odchází k bílé stěně stanu, vypadá to zvláštně. „Večer až bude tma, bude to stínohra,“ vysvětluje Kateřina Hyršlová a všechny ty zvláštní pohyby najednou dávají smysl. „Kdo má velkou nohu a umí roztáhnout prsty? Potřebuji holky s velkou nohou,“ hledá vtom lektorka dívky do další scény.

Nakonec je i ukázka tance, což je příznačné. Jihlava je totiž specifická v tom, že se vždy otevírá taneční obor, ten se v jiných městech ne vždy daří naplnit.

Na závěr se ještě vrátíme k dabingu. Procházíme chodbami školy a netuším, kde jsme. Asi je to vidět. „Za léto máme šestnáct týdenních kurzů po celé republice a vždycky je to nový labyrint,“ usměje se hlavní vedoucí. V místnosti se v tu dobu už nahrává, tak je potřeba být naprosto potichu. Jednu větu zkouší mladý dabér už asi popáté, pořád se ale přeříkává. „Zkusím ti to napsat,“ nabízí lektor a rázem je vše na jedničku. Někdy stačí k dokonalosti jen málo.