Kliknutím zvětšíte„Zatímco náš debut Thrash the Trash vznikal v atmosféře zlomu režimu u nás, kdy jsme jezdili natáčet po částech v období několika měsíců, Schizofrenie už se rodila v trochu klidnějších tvůrčích podmínkách. Do obměněné sestavy s novým bubeníkem, konzervatoristou Štěpánem Smetáčkem, se vrátil kytarista a výrazný sólový hráč Mirek Mach. Tvořili jsme silný a invenční celek, který jel na stejné vlně inspirace, kdy jsme se zhlédli v techničtějším thrash metalu, v rozmáchlých kompozicích, prošpikovaných mezihrami a sóly. Deska se tím liší od té první, která je rychlá, přímočará, úderná. Tato je taky rychlá, ale je na ní víc instrumentálních pasáží, je členitější a náročnější na vnímání. Je to první deska, která sice ještě vznikala při zkouškách ve zkušebně, ale nahrávali jsme ji pak dohromady ve studiu jako celek. Tehdy jsme se nastěhovali k Petrovi Jandovi do studia Propast, pracovali jsme společně, korigovali, vymýšleli sóla, mezitím vedle seděl Brichta na ‚baru‘, pouštěl si muziku, kterou jsme zrovna nahráli, a do toho psal text. Každý den jednu písničku, kterou večer nazpíval. Je příjemné každý den vidět a slyšet, jak deska po kouscích roste pod rukama,“ vypráví Jiří Urban.
Byli jste si vědomi toho, že teprve až druhá deska bývá stvrzením kvalit, které jste naznačili debutem Thrash The Trash? Svazovalo vás to snad nějak při tvoření Schizofrenie?
Myslím si, že nás nesvazovalo vůbec nic. S uvolněním politické atmosféry a otevřením všech osobních, lidských, koncertních i vydavatelských možností jsme byli rozjetí a nehleděli jsme napravo nalevo. Nová sestava poskytovala podmínky pro novou tvorbu, a tak jsme prostě tvořili, protože nám to přišlo přirozené. Chtěli jsme mít nový repertoár, protože program s deskou Thrash The Trash už se obehrával dva roky.
Arakain si během své cesty prošel několika personálními změnami – kterou éru považujete vy osobně za nejplodnější, nejlepší?
Každá éra nese svoje stopy a zanechala otisk svého působení v podobě repertoáru a našich desek. Někdy jsme byli šťastnější, někdy rozhádanější, ale pořád jsme byli tvůrčí celek a kolektiv kamarádů-spoluhráčů, kteří chtějí dělat co nejlíp svoji muziku a bavit sebe i lidi. Pokud docházelo k obměňování sestavy, vždycky to bylo v danou chvíli ve prospěch. A každá sestava, samozřejmě až na ty první, byla plodná.
Kapela spolupracuje i s jednou výjimečnou zpěvačkou – Lucií Bílou. Jak vlastně k vašemu hudebnímu propojení došlo?
S Luckou jsem se kdysi seznámil prostřednictvím našeho společného kamaráda a náhoda tomu chtěla, že jsme jednou koncertovali nedaleko místa, kde ona vystupovala s tancovačkovou kapelou. Zastavili jsme se tam, a protože jsme slyšeli tu nálož v hrdle a viděli energii, co z ní šla, nabídli jsme jí, jestli si u nás nechce zazpívat jako host. Za pár dní už byla s Arakainem na prvním koncertě v Barče (Kulturní dům Barikádníků v Praze). No a teď už jsme spolu šestatřicet let. Koncerty nás pořád naplňují.
Na 28. leden příštího roku chystáte ve zmíněném U2 universu speciální koncert – už jej máte nějak koncipovaný? Na co se můžeme těšit?
Určitě půjde o reprezentativní průřez celou diskografií z historie souboru. Že nejspíš nestihneme zahrát všechno populární, je při objemu našeho repertoáru nejspíš pravděpodobné. Budeme se ale snažit, abychom uspokojili letité fanoušky i ty mladé, současné. Výběr také trochu ovlivní hostování našich bývalých i současných zpěváků, kteří budou zpívat skladby reprezentující období jejich působení. Technickou stránku věci zatím probíráme v teoretické rovině, ale každopádně půjde o největší show, jakou kdy tahle kapela uvedla. Chceme, aby byla oslava důstojná pro ucho a zároveň atraktivní pro oko. To k tomu dnes neoddělitelně patří. A velikost O2 pódia nám umožní nemít žádná omezení. Tak bychom to chtěli mít pěkné!
Při občasných návštěvách koncertů legend, se kterými se u nás roztrhl pytel, se člověku potvrzuje, že metal či hardrock má u nás stále své věrné publikum. Ovlivňovaly vás v tvorbě zahraniční kapely, byly pro vás některé vzorem?
Každý muzikant nebo zpěvák je něčím ovlivněný, vlivu zkušenějších a slavnějších nelze uniknout, působí na nás všude a ze všech médií. I my jsme samozřejmě v pubertě začínali poslechem západních kapel, jejichž desky se k nám dostávaly prostřednictvím černého trhu a šířily se mezi fanoušky. Takže jsme začátkem osmdesátých let logicky museli projít takzvanou „novou vlnou britského heavy metalu“, což představovali zejména Judas Priest, Iron Maiden nebo Saxon, abychom postupně přešli na americkou odpověď tohoto stylu, kterou nabídly kapely typu Slayer, Metallica, Anthrax nebo Testament. Později nás samozřejmě nemohl minout fenomén Pantery, která odstartovala úplně nový pohled na metal. Přesto každý v kapele máme svůj vkus a svoje favority, to je jasné. Ale tím, že jsme čistě autorská kapela, tak si myslím, že máme dávno vygenerovaný vlastní rukopis. Určitě někdo může říct, že hrajeme jako ten nebo onen, ale žánrové kotrmelce neděláme. Nechceme jít s proudem levného mainstreamu i za cenu toho, že nebudeme v centru pozornosti jako mnoho současných populárních kapel, které dnes dostávají přednost. Chceme si zachovat svoji důstojnost.
Co byste Arakainu popřál do dalších let?
Asi nejvíc zdraví, to dneska není zanedbatelná položka. A pak energii, trpělivost a štěstí na lidi.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
