RECENZE

Zvonokosy. To je první premiéra současné divadelní sezony Horáckého divadla v Jihlavě. Vcelku banální zápletka o stavbě veřejných záchodků před kostelem ve francouzském městečku Zvonokosy v podání jihlavských profesionálních herců má dvě roviny.

Hned na začátku si vypravěč příběhu v podání Jakuba Škrdly, který ztvárňuje roli polního hlídače Matěje, získá publikum, a to díky přímé komunikaci s diváky. Ty začne zasvěcovat do dění ve francouzském městečku Zvonokosy. K tomu jsou ideální povídačky. Takže jak jinak uvést diváky do děje než vykládáním drbů u sklenky vína?

Příběh hry, přestože její děj je postaven v podstatě na banalitě, dokáže pobavit a potěšit oko. Například různorodými kostýmy, hezkou a chytře rozvrženou scénou, na níž nechybí obchod, kostel, hospoda ani lavička, kde se místní rádi sházejí a povídají si. Zkrátka a dobře před zraky diváků stojí vše, co ve středu správného maloměsta být má.

K tomu všemu rychle přibývá ještě něco navíc, čím každé společenství zřejmě oplývá. Je to nevěra, nenávist, nevyřízené účty těch, jenž si vidí navzájem skoro až do ložnice, ale také každodenní hospodské divadélko u sklenky vína. Do toho proniká politika, která nakonec zamíchá děním v městečku tak, že divák je svědkem hned několika chmurných konců. Ty ale nejsou zase až tak špatné, aby divák odcházel rozladěn.

O co vlastně šlo? Příběh se točí kolem veřejných záchodků, které z čistě populistických důvodů v duchu „pokroku a modernizace" nechal postavit starosta Bartoloměj Pěšinka v podání Petra Soumara. Bohužel, zmiňovaná toaleta však vyrostla právě před místním svatostánkem, což se znelíbilo především postarší slečně Eulalii Čubíkové, přezdívané Čubice. Tu brilantně sehrává Lenka Schreiberová. Na pozadí této zápletky se odehrávají příběhy ostatních obyvatel francouzského městečka, a to vše pod dohledem a nadhledem vypravěče, polního hlídače.

Na komičnosti celému příběhu přidávají příznačně vybraná jména postav i rekvizity, jako jsou neustále se objevující a zase mizící sklenky vína nebo staré a rozvrzané kolo, na kterém by se rád proháněl, kdyby to šlo, František Mitáš v roli uhlazeného oficiála a proutníka Lorence Pořízka.

Hraní si s rvačkou

Děj dotváří i taková banalita, jako je zelené jablko, které prakticky při jakékoliv příležitosti chroustá Tereza Otavová v roli ne příliš chytré služebné Mařky Firnajsové. Atmosféru Zvonokos dokreslují příjemné francouzské písně, u kterých si ale snad žádný z diváků není zcela jist, zda jsou zpívané naživo. A přestože těm, jež nevládnou francouzským jazykem, není zcela jasné, o čem se na scéně pěje, hudba publiku jednoznačně udělá radost.

Hra zaujme především davovými scénami, jako je například rvačka, která je vypravěčem příběhu zastavována, zpomalována, ale i přetáčena. Divákovi je tak dopřáno pocitu, že si se scénou může nakládat jak chce, což ho potěší i pobaví. Technika střihu se v tomto případě skutečně vyplatila. Co se ale hostujícímu režisérovi Petru Novotnému nevyplatilo, bylo dohrát hru až do konce.

Ano. Protože přestože první polovina má spád, je překvapivá a diváka v žádném ohledu nenudí, o té druhé se to říct nedá. Chvíli po přestávce ve tříhodinové hře totiž publikum čeká už jenom na to, až to celé tak nějak skončí. Ne že by snad všechno, co se týká příběhu, bylo již řečeno. Přesto ale divák nemá pocit, že to, co se na scéně v druhé části odehraje, by celé představení něčím obohacovalo. Hra, jež diváka strhla natolik, že se sám cítil být součástí Zvonokos, se totiž na scéně odehraje již v první polovině, a ta druhá už ji v žádném ohledu nedokáže překonat.

Ivana Holzbauerová