Barbora Nehybová z Jihlavy zakotvila v Itálii, kde je její duši nejlépe

Mezitím jsem také prošla stážemi na Konzulátu České republiky v Udine či kulturní organizaci Mitteleuropa, kam se vracím vypomáhat s přípravou mezinárodních konferencí. Byla to úžasná zkušenost a přála bych to zažít všem mladým lidem. Já sama měla ohromné štěstí na lidi, které jsem tam potkala, na lidi, kteří mi v životě zůstali dodnes. Nejvíce pan konzul. Je to takový můj mentor, po jehož boku se učím růst mentálně i profesně a který mě učí vnímat Itálii z několika různých pohledů. Díky mému blogu o Itálii se mi dostává úžasných příležitostí, jako je třeba role průvodce ve Veroně nebo na Gardě.

Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

Itálii jsem si vybrala, protože má pochopení pro moji temperamentní duši. Jako zarytý požitkář, gurmán, co vychutnává každé sousto, obdivovatel architektury, milovník krásné a rozmanité přírody, i žena, co miluje módu, jsem ji vždy měla v srdci pevně zarytou. Když na vysoké škole došlo na Erasmus, výběr země byl naprosto samozřejmý. A rok mi s touhle půvabnou jižanskou kráskou rozhodně nestačil. V Pavii jsem studovala jako Erasmus student během ročního výměnného pobytu, proslulou Boloňskou univerzitu jsem si vybrala za svoji vysněnou Alma Mater. Výběrové řízení se podařilo a já dnes mám tu čest brouzdat chodbami nejstarší univerzity na světě.

Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

Každý den v Itálii je úžasný zážitek. Pro mě jako pro „cizinku” se tam pořád něco děje, co mě neustále překvapuje, neustále udivuje. Za čtyři roky se mi samozřejmě nasčítalo mnoho zážitků. Od pravé italské famílie mého partnera přes různá kulturní nedorozumění až po úžasné chvíle prožité na neuvěřitelně překrásných místech. Pro mě je každodenní zážitek už jen to, že žiju v jednom z nejkrásnějších a nejromantičtějších měst na světě. Ve městě, které jezdí obdivovat lidé z celého světa, odkud máte hodinu do hor, k moři a na jezero Garda. I když už uličky Verony znám nazpaměť, nepřestává mě bavit jen tak se v nich toulat s gelatem v ruce a úsměvem na tváři.

Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

Život v Itálii mi přijde - v normální době bez pandemie koronaviru - veselejší než v Česku. Lidi jsou mnohem pozitivněji naladění. Užívají si maličkostí a těší se z každého dne. Prostě žijí jinak než Češi. Nezáleží jim na tom, zda-li mají super nové auto a lepší model než soused nebo jestli si postaví obrovský rodinný dům s obrovskou zahradou. S tím v Itálii neuspějete. Italové investují do sebe a hýčkají se. Raději utratí celou výplatu za sklenky vína s přáteli, dny strávené na pláži či v horách, dobře padnoucí bílou košili nebo prkénko s výběrovými sýry a prosciuttem. Tohle jim dělá radost. Tohle je jejich “dolce vita”. A za tohle jim neskutečně fandím.

Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

Je spousta věcí, které mě v Itálii překvapily. Tak třeba administrativní procesy. Ty jsou ještě horší, než si vůbec dokážeme my Češi představit. Nebo mě zcela zaskočilo, jací jsou Italové dříči. Pracují mnohem více, než si všichni o nich myslí. Aspoň dle mé zkušenosti. A studenti? Jestli si někdo myslí, jak lehce se prochází studiem na univerzitách v Itálii, kdy se většinu dní válíte na pláži a pak se v rychlosti připravíte na zkoušky, pak je na omylu. I já byla. Vzhledem k tomu, že se zde soukromé i státní vzdělání platí, studenti k němu přistupují zcela jinak. Jejich precizní připravenost na zkoušky mě opravdu překvapila.

Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

Hodně věcí mě zaskočilo, i co se týče soukromého života. I když jsem předem slyšela hodně o soužití v italských famíliích, na realitu jsem opravdu připravená nebyla. Jak to jen vysvětlit. v Itálii si musíte zvyknout, že vlastně nikdy nejste sami. Všichni členové rodiny bydlí v těsné blízkosti u sebe. Opravdu těsné. Tak třeba my. V jednom bytě bydlím já s partnerem, na stejném patře v druhém bytě jsou jeho rodiče a poslední byt má babička. Jeho sestra s manželem se už na naše patro nevešli, jsou v bytě nad námi. Tudíž všichni mají klíče od všech a všichni se pořád navštěvují. Žije se hodně pospolitě.

Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

Zpočátku jsem si musela hodně zvykat. To když si k nám babička přišla pověsit prádlo, protože na našem balkóně svítí více než na jejím. Nebo když k nám přišel ráno v šest tatínek vyměnit kapající kohoutek nebo když se maminka objevila u nás kuchyni s kýblem a prostředky na umytí oken. Že všichni ignorovali zvonek na dveřích ohlašující jejich přítomnost dodávat zřejmě nemusím. Teď už se ale zvonit naučili všichni. Já se naučila otevřenosti z jejich kultury a oni se z mé české kultury naučili dopřát trochu soukromí. Postupně jsem si na všechny však tak zvykla, že když se za den s nikým z rodiny nevidím, přijde mi to opravdu divné a je mi smutno.