Předchozí
1 z 8
Další

Josef Novotný.Zdroj: Archiv Josefa Novotného

Moje pouť po projektech Oblastní Charity Jihlava začala v roce 2004. Tehdy jsem hledal, co bych tak asi mohl v životě dělat. Vlastně tak trochu náhodou se mi do rukou připletl inzerát, ve kterém se psalo, že Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež Vrakbar hledá terénního pracovníka. Abych pravdu řekl, neměl jsem tehdy sebemenší tušení, oč se jedná, ale slovíčko streetwork znělo opravdu dobře. A tak jsem po čase, kdy můj život byl jeden velký experiment, zakotvil v přístavu jménem Vrakbar.

FOTO 2.Zdroj: Archiv Josefa Novotného

Ve Vrakbaru jsme pracovali především s mládeží, tedy takzvaně neorganizovanou mládeží. Snažili se vyplnit jejich volný čas různými aktivitami a také jim byli po ruce v případných starostech. Jen těžko říci, do jaké míry se nám to dařilo, nicméně tehdejší práce byla hodně intuitivní a málo administrativní.

FOTO 3.Zdroj: Archiv Josefa Novotného

Nutno dodat, že si už asi nevzpomenu, kolik jsem od té doby potkal kolegů a kolegyň. Kolik lidí mi dělalo šéfa. Nicméně někteří mi v paměti zůstanou už napořád. Jedním z mých prvních vedoucích byl i pozdější ředitel Oblastní charity Jihlava Michal Novotný. Velmi vzácný člověk, kterého si vážím a který mě osobně dodává naději, že svět je místo, o které je dobré se starat.

FOTO 4.Zdroj: Archiv Josefa Novotného

Po krátkém intermezzu, které jsem vyplnil pobytem v zahraničí a poté, co jsem zjistil, že klientům ve Vrakbaru už nemám co nabízet, jsem se posunul zase „o dům dál“. Tou další zastávkou, tím dalším zastavením na moji pouti bylo „Káčko“ Tedy Kontaktní centrum U Větrníku. Opět jako terénní pracovník, chcete-li streetworker.

FOTO 5.Zdroj: Archiv Josefa Novotného

Práce v Káčku je krapet jiná, než jakou jsem zažíval s dětmi a mládeží ve Vrakbaru. Kontaktování aktivních uživatelů omamných a psychotropních látek v jejich přirozeném prostředí. Tedy většinou na ulici. Výměna injekčního materiálu, testování infekčních nemocí, sociální práce, poradenství pro osoby blízké ale především lidský kontakt. Jako terénní pracovník, jsem se nepohyboval pouze po Jihlavě, ale jezdil i do vzdálenějších měst. Takže spolu s kolegy jsme působily v Telči, Třešti Dačicích.

FOTO 7.Zdroj: Archiv Josefa Novotného

Období, které jsem trávil na Kontaktním centru, bylo velmi intenzivní. Nejen že se kolem mne vystřídalo dalších několik desítek kolegů a kolegyň, ale i v mém osobním životě jsem prošel podstatnou změnou, která se možná právě pro to, že jsem pracoval tak, kde jsem pracoval, dala zvládnout. Jednoduše řečeno „Káčko“ mi dalo hodně.

FOTO 8.Zdroj: Archiv Josefa Novotného

V současné době pracuji v zařízení, které nese název Následná péče. Jedná se o doléčovací program pro lidi, kteří prošli léčbou závislosti v Psychiatrické nemocnici či terapeutické komunitě. I tady se střídají kolegové a kolegyně možná víc než bychom si přáli, nicméně na tento fakt se dá zvyknout. Nezbývá nic jiného. Naštěstí jsou mezi kolegy lidé, se kterými se již od Vrakbaru potkávám stále. To mne těší. Jsou to opravdu vzácní lidé. Tím chci poznamenat, že bez lidí kolem mne bych nebyl nic. Bez těchto lidí bych nemohl dělat práci, kterou dělám. Netřeba je jmenovat, oni moc dobře vědí.

FOTO 9.Zdroj: Archiv Josefa Novotného

Pak také je potřeba zmínit ještě jednu osobu. Nevím jak a tak si pomůžu básní Ivana Martina Jirouse: „Neplavil jsem se po mořích, a přece sedím v lodi. Nade mnou nebe, ve mne hřích, dva věrní lodivodi. Namísto stěžně vztyčen kříž, tak pořád doufám, že mě jemně nad vodou podržíš“.