Předchozí
1 z 7
Další

Cesta Lucie Váchové z Třeštice vyústila v založení lesního klubu pro děti

Člověk čerpá mnoho z dětství. Pro mě to byly nekonečné dny strávené venku na Oslednicích v Telči, a poté ve Skautu tamtéž. A už tam začalo tříbení smyslu a hodnot. Další důležitý směr mi ukázalo moje roční působení na hematoonkologickém oddělení v motolské nemocnici v Praze, kam jsem nastoupila po střední zdravotnické škole. Byla to velká škola života po stránce pracovní, lidské i emoční. Setkala jsem se s nemocnými dětmi i jejich rodinami, některé příběhy byly hodně bolestivé.

FOTO 1.Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

Moje další kroky směřovaly na vysokou školu do Českých Budějovic, kde jsem studovala sociální práci. Během studia jsem byla na tříměsíčních stážích v Africe a v Thajsku. Zkušenosti, které jsem tam načerpala, mě posunuly na mé cestě zase o něco dál. Zažila jsem něco, co mě vystřelilo z komfortu, a díky tomu jsem začala svět i sebe vnímat jinak. Během studií jsem začala spolupracovat s telčskou organizací Sdílení. Nejdříve jsem psala bakalářskou práci na téma empatie u dobrovolníků pracujících v hospicích, pak jsem tam přímo pracovala.

FOTO 2.Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

Pracovala jsem také na ARO v nemocnici v Českých Budějovicích. Je vidět, že jsem dlouhou dobu šla cestou skrz zdravotnictví, sociální práci, péči, umírání a smrt. Poté, co jsem poprvé otěhotněla, jsem musela některé aktivity opustit, skončila jsem i se studiem magisterského oboru na vysoké škole. Vrátila jsem se do Telče a věnovala se Sdílení. A stále více jsem směřovala k činnostem spojeným i s dětmi. Pořádala jsem venkovní slavnosti a další akce.

FOTO 3.Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

Přidaly se podobně smýšlející rodiny a trávili jsme společně čas v přírodě. Zásadní byl rok 2016, kdy jsme s kamarádkou v Telči uspořádaly akci věnovanou těhotenství, porodu, výchově a objevilo se i téma lesních školek. To vedlo k tomu, že jsme založily spolek Na Větvi. Každý se profilujeme během života, získáváme zkušenosti, dostáváme se blíž k sobě, k podstatě, k tomu, kdo jsme a proč jsme tady.

FOTO 4.Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

To je asi má cesta a celé pokračování muselo vyústit založením lesního klubu - nejen pro mé děti. Koupili jsme maringotku. Nejprve jsme sídlili v Sumrakově na pozemku jedněch aktivních rodičů. Nakonec jsme se díky podpoře radnice přesunuli do starého sadu na okraji Telče a prostory rozšířili. Takže jsem se pomyslně vrátila do města svého dětství a dospívání. Nyní žiji v nedaleké Třeštici, ale do Telče to je pořád kousek. Klub funguje třikrát do týdne.

FOTO 5.Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

Vidím velký smysl v tom, když děti zažívají cykličnost roku, přírodní živly, když mají čas zkoumat a dělat chyby. Děti hodně času tráví venku. Poznávají místo, kde žijí. Starají se o to, aby v přírodě nebyly odpadky. A tak dál. Nechci to idealizovat. O tom to není. Mám potřebu vidět věci, tak jak jsou a tak je také přijímat. A zároveň, neustále posouvat své hranice. Učit se věcem, které jsou pro mě výzvou.

FOTO 6.Zdroj: Deník / Zuzana Musilová

V lesním klubu s dětmi nejsem, máme skvělé průvodkyně. Ty jsou pro děti pevnou oporou, průvodkyní na cestě poznávání světa. Já se nyní zaměřuji na vedení spolku, a také na rozvoj sebe sama. Jsem lektorkou Výchovy bez poražených, vedu ženské kruhy a chystám pohybové lekce v Univerzitním centru. Nyní studuji psychoterapeutický výcvik tanečně pohybové terapie a snažím se všechny ty věci dávat dohromady. Ale pomalu. Vím, že všechno má svůj čas. Také se počtvrté stanu maminkou.

FOTO 7.Zdroj: Deník / Zuzana Musilová