Předchozí
1 z 7
Další

Pavel Havlíček na ledovci Vysočiny tráví šestnáctou sezonu

S rodinou bydlím ve Zborné, je mi 55 let a původní profesí jsem televizní mechanik. Se Zbornou jsem provázaný od roku 1972, kdy jsem sem přišel s rodiči. Pamatuji ještě první etapu sjezdovky Šacberk pod TJ Sokol Bedřichov v osmdesátých letech, sám jsem chodil lyžovat. Moc to nejezdilo, tenkrát nebyl technický sníh, nebyly stroje na úpravu, ale sjezdovka už to byla pěkná a blízko Jihlavy. Pak nastala dlouhá pauza a sjezdovka začala zarůstat. Provoz byl přerušený do roku 2004, kdy město chtělo lyžování obnovit a nechalo instalovat nový vlek.

FOTO 1.

V té době jsem byl spoluvlastníkem krásné horské roubenky v Úpě pod Pomezními boudami v Krkonoších, kde jsme postavili vlek a dobudovali vše, co bylo potřeba. V roce 2004 jsme se tady v Jihlavě přihlásili se do výběrového řízení na provozovatele Šacberku a vyhráli. Měli jsme znalost místních podmínek a rozuměli jsme technice. Roubenku v Krkonoších jsem postoupil společníkům a začal se naplno věnovat této sjezdovce v krajském městě.

FOTO 2.

Zahájili jsme sezonu 2004/2005, tenkrát ještě na přírodním sněhu. Začala 16. ledna a trvala čtyřiačtyřicet dní, což bylo na tehdejší zimy obvyklé. Bylo o malinko více přírodního sněhu než dnes. Na další zimu 2005/2006 už jsme se vybavili potřebnou technikou na zasněžování a začínali jsme se dvěma děly. Je pravda, že moje rozhodnutí jít už od samého počátku do technického sněhu bylo už tenkrát strategicky dobré. Postupně jsme na svahu skládali naše puzzle, které tak výborně funguje.

FOTO 3.

Jak jsou zimy čím dál tím skoupější na sníh, musíme tomu jít logicky naproti technikou. Pomáhat přírodě. I když dnes už se vlastně zima až vyrábí a nepomáhá se přírodě, spíše ona pomáhá nám. Během letošní sezony prakticky z oblohy nespadla vločka. I tak tu máme dost technického sněhu a lyžuje se. Když se podíváme na webové kamery v některých horských střediscích, ten obraz je tristní.

FOTO 4.

Starám se jak o provoz, tak o administrativu spojenou s lyžařským areálem. Největší zápřah je samozřejmě na podzim a v zimě, ale jsem tu takřka celoročně. S narůstající technikou a absencí klasické mrazivé a zasněžené zimy práce přibývá. Chvíle, kdy se spustí zasněžování, jsou nejhektičtější. Potom následuje upravování a rozhrnování sněhu, montují se bezpečnostní prvky, jde se do spouštění elektroniky a turniketů. Ten systém, to puzzle na svahu, jsem vymyslel a postavil já, takže o něm vím nejvíce. Navíc mám moc rád techniku.

FOTO 5.

Není to ani o tom, zahájit sezonu jako první na Vysočině, ale důležitá je hlavně ekonomická stránka. Pokud začneme v čase kolem vánočních prázdnin, je to ideální. Po spuštění mě i ostatním odstartuje kolotoč, kdy je třeba se o sjezdovku hodně starat, což už je takový nadúvazek. Snažíme se dělat vše pro to, abychom se vyhnuli úrazům. Lyžování se mění, je jiné než před dvaceti lety. Dnes je sjezdovku potřeba vyžehlit. Je okolo toho všeho spousta práce, ale musím říct, že i tak mě to stále baví. Když se sjezdovka podaří připravit ke spokojenosti naší i sportovců, je je potom pro všechny nejlepší odměna.

FOTO 6.

Stále se najdou chvíle, kdy si můžu lyžování užít i já. Mám tři dospívající dcery, s nimi standardně otevíráme sjezdovku. Jedeme jen tak a přejeme si, aby celá sezona byla bez úrazů, všechno ostatní je řešitelné. Otevíráme sezonu, jezdíme si tady taky na Nový rok a s holkami potom i zavíráme sezonu. Zašněrujeme sjezdovku a vypneme to. Lyžování mají rády. Jedna z nich už učí v lyžařské škole na Šacberku.

FOTO 7.