Předchozí
1 z 9
Další

FOTO 1.Zdroj: Archiv Pavlíny Pekárkové

Do nemocnice jsem původně jako dobrovolník nastoupila, když jsem viděla, jak se horší situace a začal být nedostatek personálu. Věděla jsem, že sociální služby a nemocnice potřebují pomoc. Proto jsem se rozhodla, že se sama ozvu, nabídnu svoji pomoc, nějaký svůj volný čas a půjdu pomáhat. Bydlím kousek od nemocnice, a tak jsem se rozhodla, že nejprve zavolám tam.

FOTO 2.Zdroj: Archiv Pavlíny Pekárkové

V nemocnici jsem byla zapsaná a čekala, jestli se ozvou. Zhruba po týdnu jsem obdržela telefonát, že mám jít podepsat pracovní povinnost. Při podepisování mě trochu překvapilo, že nemůžu odmítnout, jen z nějakého závažného důvodu, jinak dostanu pokutu. Což mě trochu mrzelo, protože si myslím, že pomáhat máme dobrovolně. Celkově se pak ten přístup ve vás trochu změní, když něco musíte. Ale respektovala jsem to a vím, že pomoc je opravdu potřeba. Bohužel mi to zkomplikovalo školní a pracovní život, musela jsem zrušit brigádu, která pro mě byla velice důležitá. Již nebydlím s rodiči a pracovní povinnost je placená až do půl roku od ukončení nouzového stavu, což je po finanční stránce velice nevýhodné a také se nemohu plně věnovat své bakalářské práci. Ale i přesto věřím, že má pomoc má smysl.

FOTO 3.Zdroj: Archiv Pavlíny Pekárkové

Před samotným nástupem jsem pouze musela informovat svou školu o nástupu na pracovní povinnost. Mám štěstí, že v listopadu máme zrovna praxe, takže zatím nezameškám výuku. Jinak oblečení a ochranné pomůcky jsou dostupné v nemocnici. Také jsem se rozhodla nenavštěvovat svoji rodinu, abych je neohrozila.

FOTO 4.Zdroj: Archiv Pavlíny Pekárkové

V nemocnici bych měla pomáhat do skončení nouzového stavu. Většinou máme kolem čtyř směn týdně, noční i denní a nejčastěji dvanáctihodinové. Počet směn se ale dost mění.

FOTO 5.Zdroj: Archiv Pavlíny Pekárkové

Moje směna se liší podle toho, kolik je pacientů zrovna na oddělení. Pokud jich je více, je pořád co dělat a nezastavíme se. Většinou je to tak, že se po třech až čtyřech hodinách střídáme a jdeme dvě hodiny na odpočinek. Je to z toho důvodu, že máme ochranný oblek, ve kterém je práce mnohem náročnější a nedá se v něm moc dlouho vydržet. Někdy se stane, že jsme v něm déle, a to je potom opravdu náročné.

FOTO 6.Zdroj: Archiv Pavlíny Pekárkové

Do práce přicházím zhruba o půl hodiny dříve, než mi začne směna. Jdu do šatny, kde se převléknu do klasického pracovního oblečení a jdu na oddělení. Při příchodu si vydezinfikuji pečlivě ruce a jdu se obléct do ochranného obleku. Ze začátku mi to opravdu dělalo problém, jsou přesně dané postupy, jak se musí ochranný oblek oblékat a svlékat. Nejprve si oblékneme ochranné návleky na noky, poté si dáme síťku na vlasy, oblečeme overal a dbáme na to, aby se rukávy nedotkly země. Následují ochranné rukavice, na které poté patří ještě jedny. Nakonec si zapnu overal až k obličeji, dám si kapuci, ochranný štít, respirátor a můžu vyrazit. Rukavice neustále měníme a musíme na oddělení dodržovat přísná hygienická pravidla. Horší je potom svlékání, na to je přesně stanovený postup, který je opravdu důležitý k tomu, aby nedošlo k nákaze. Vše se musí svlékat přesně podle návodu a poté jdeme pokaždé do sprchy, kde se pečlivě umyjeme, převlékneme do čistého oblečení a jdeme na odpočinek. Tento proces opakujeme za směnu většinou dvakrát až třikrát.

FOTO 7.Zdroj: Archiv Pavlíny Pekárkové

Moje náplň práce je většinou sanitářská, to znamená převlékání postelí, dezinfekce pokojů, chystaní čajů a emitních misek.. jednoduše vše, co je potřeba. Někdy se stane, že dostanu za úkol něco, co není v mé kompetenci, protože v obleku nejde poznat, kdo je kdo, ale to se vždy ozvu a neudělám to.

FOTO 8.Zdroj: Archiv Pavlíny Pekárkové

Překvapilo mě, že jsme byli tak trochu hozeni do vody a nikdo se příliš nezajímal o to, jestli víme, co dělat. Nikdy jsem v nemocnici nebyla, vůbec nemám v tomto ohledu praxi, proto to bylo a je pro mě velice náročné. Museli jsme si většinu věcí okoukat a někteří pracovníci moc empatie a pochopení nemají, proto to občas bylo dost nepříjemné. Ale vše se rychle učíme, a hlavně tam nikdy nejsem sama, takže mi vždy nějaká studentka pomůže a vysvětlí mi, kde, co hledat a jak na to.

FOTO 9.Zdroj: Archiv Pavlíny Pekárkové

Nejtěžší pro mě bylo přizpůsobit se prostředí a zvládnout noční směnu, protože jsem ji nikdy nezažila. Taky pro mě je těžké bojovat s tím, že nemám téměř žádné znalosti a dovednosti v nemocničním prostředí a vše se dělá trochu jinak, než jsem zvyklá ze sociálních služeb. Není moc času na to, aby mi to někdo vysvětlil, proto často bojuji s pocitem, že spíš jsem na obtíž. Každopádně tento postoj se pomalinku mění s tím, jak se vše učím. Uklidňuji se tím, že začátky jsou většinu vždy těžké, a že je to pro mě příležitost si dokázat, že zvládnu i takovéto situace. Navíc se naučím i něco nového.