Předchozí
1 z 7
Další

 Velkou část zimy jsem strávil ve Španělsku a najížděl kilometry v teple. S týmem Topforex-Lapierre jsme byli v zimních měsících třikrát na soustředění ve španělském Benidormu. V březnu nám už začala sezóna v Chorvatsku, kde jsme jeli závody, ale kvůli pandemii koronaviru se vše stoplo. V týmu máme nadstandardní zázemí. Například mám doma k dispozici tréninkové kolo. V naší týmové základně v Pardubicích mám dvě závodní kola i časovkářský speciál.

FOTO 01. Foto: archiv Richarda HabermannaZdroj: archiv Richarda Habermanna

 Ve Španělsku bylo v únoru kolem dvaadvaceti stupňů a slunečno. Není to válení u moře, ale tvrdá dřina v kopcích, které jsou ve Španělsku i patnáct kilometrů dlouhé. Za trénink najedeme třeba dvě stě i více kilometrů. Během deseti až čtrnácti dní jsme najezdili dva až dva tisíce pět set kilometrů. Od prvního ledna do dnes mám najeto čtrnáct tisíc kilometrů.

FOTO 02. Foto: archiv Richarda HabermannaZdroj: archiv Richarda Habermanna

Cyklistika nepatří mezi nejbezpečnější sporty. Na Mallorce mě srazilo auto. Naštěstí to pro mě skončilo dobře, ale kolo nedopadlo nejlépe, byl prasklý rám. Trochu jsem se bál, když jsem jel sanitkou na ošetření do nemocnice, ale řekl bych, že vybavení bylo překvapivě lepší a modernější než u nás. Ale největší úraz, co se mi stal, byl při závodě v Česku. Došlo k hromadnému pádu a vymknul jsem si klíční kost, která se odpojila od lopatky. Ještě ten den jsem šel na sál, operovali mě v Plzni a dodnes mám jizvu na rameni.

FOTO 03. Foto: archiv Richarda HabermannaZdroj: archiv Richarda Habermanna

Nejemotivnější chvíle na kole. Ještě v loňském dresu Kovo Praha jsem se po deštivé třetí etapě mezinárodního závodu na Vysočině strávené v úniku oblékl do žlutého dresu. Bohužel při poslední etapě mě postihl defekt. Soupeři, hlavně ti zahraniční, toho využili, což bylo trochu nesportovní, a odjeli. Dodneška mě to mrzí, je to srdeční záležitost, jeden z mých nejoblíbenějších závodů.

FOTO 04. Foto: archiv Richarda HabermannaZdroj: archiv Richarda Habermanna

Jsem přesvědčen, že nebýt defektu, tak bych vyhrál. Spousta týmů zkoušela proti mně rozpoutat fakt peklo, ale já jsem se pořád držel. Až kvůli defektu jsem ztratil žlutý dres. Doufám, že tento rok si s tímto závodem srovnám účty. Ale není to tak, že bych se upínal jen na tento závod, mým hlavním cílem je Mistrovství republiky. Doufejme, že se uskuteční.

Republiku jsem už jel. Ještě patřím do kategorie do 23 let, které se mělo odehrával na Slovensku a potom jsme měli jet ještě se Štybarem, Saganem a dalšími profesionály tady u nás, v Opočně. V Česku jezdím rád, na Vysočině se mi dobře trénuje. Je to tu zvlněné, žádná rovina a dají se tu najít i krátké kopce. Rád jezdím na Žďárské vrchy a na Javořici, kde bydlí babička s dědou, u kterých jsem rád trávil prázdniny. Dřív jsem jezdil po hlavních silnicích, kde bývá lepší asfalt. Ale postupem času se ubírám na vedlejší silnice, kde je kolikrát horší asfalt, ale menší provoz. Když to asfalt dovolí, svezu se i po cyklostezkách.

FOTO 05. Foto: archiv Richarda HabermannaZdroj: archiv Richarda Habermanna

Nejsilnější zážitek v hokeji pro mě byl, když jsem se dostal do výběru Kraje Vysočina a společně jsme vyhráli Olympiádu krajů. Byl jsem v týmu s kluky jako Martin Nečas nebo Kuba Škarek. Jsem rád, že jsem je poznal.

S hokejem jsem začínal v pěti letech v Jihlavě, hrál jsem tady do svých patnácti let, pak jsem přestoupil do Liberce, kde jsem hrál extraligu staršího dorostu. Ale když jsem přišel do Liberce, tak jsem byl „prvoročák“ a méně jsem hrál. Poslouchal jsem, že další rok už to bude na mě stavěné a bohužel se tak nedělo. Naopak tam hráli o dva roky mladší kluci. Tvrdě jsem na sobě pracoval, věřil, že se to obrátí, ale to se nedělo a postupem času mě to znechutilo.

I když jsem v obou klubech zažil dobré i špatné věci, oba mám rád. Jsou trenéři, na které bych nejradši zapomněl. Podle mě jsou někteří i psychicky nemocní a nedokáží se ovládat. Za svoji hokejovou kariéru jsem poznal ale i fajn trenéry, s některými jsem dodnes v kontaktu. Cyklistika je v tomto úplně jiná, přístup trenérů je osobnější, berou nás jako jednotlivce, hokej je tým. I v cyklistice se nyní jede na jednoho až dva lídry týmu, ale je to jiné než v hokeji.

FOTO 06. Foto: archiv Richarda HabermannaZdroj: archiv Richarda Habermanna