Aby ne, vždyť kočičáky a různými dalšími nerovnými nástrahami neskrblí ani ty nejdůležitější silnice Pelhřimovska.

Zbídačený humpolecký tah i stovky kilometrů těch dalších spíše měly než mohly být ve formě už řadu let. Mluvím o čase, kdy naše země ještě naoko vzkvétala. Kdy byly peníze na to, aby se podepisovaly smlouvy na předražené dálnice, aby se za podivuhodných okolností vesele nakupovaly kromě dalších pošetilostí třeba i obrněné vozy. Ty by se dneska, kdy není kde vzít pomalu ani na záplatování řídnoucího asfaltu, pro tuzemské cestování docela hodily.

Zkrátka a vůbec ne dobře, tehdejší národem pověření činovníci k hospodaření příhodné roky hojnosti slušně řečeno projedli. Dnes se tu mračíme na rozhádanou bandu vynervovaných zoufalců, kteří nevědí kudy kam. Hoří jim pod rukama nemocnice, pálí je silnice, doutná spousta dalších naléhavostí. Přitom se jim, ať nepopulárně utahují kohouty sebevíc, dostává na hašení vody jenom z neduživého potůčku. A mají jednu skálopevnou jistotu. Totiž, že lid jim při nejbližších volbách všechny ty jejich úsporné balíčky nechá sníst i s preferencemi.

Pravda, optimista by namítl, že jsme mohli dopadnout i hůř. Třeba takové polské, ukrajinské, ale i slovenské silnice přece znamenají pro tamní motoristy ještě mnohem tvrdší oříšek.

No, zkuste ale tohle všechno vysvětlit třeba člověku, který právě přišel o práci a na cestě od doktorů, u nichž čekal na zběžné vyšetření až do tmy, rozštípal nápravu na rozbité cestě. Jsme prostě tam, kde jsme. Mezi hlubokými výmoly.