Argumentem je jim praxe i v ostatních zemích, především na západ od našich hranic. Tam se DPH na knihy pohybuje kolem pěti procent – v Itálii čtyři procenta, ve Francii pět a půl, v Německu sedm procent a v Anglii a Irsku je dokonce nulová. Vláda se tak podle nich zpronevěřuje svému slibu podporovat vzdělání. Vydává se tak „balkánskou cestou“ a přibližuje nás spíše k zemím, jako je Bulharsko či Albánie. Samozřejmým argumentem pro neudělení výjimky knihám je nesystémovost principu výjimek, která podkopává už samotný princip jednotné daně. Logický by v tomto případě mohl být spíše jakýsi dánský model. V této skandinávské zemi je sice DPH ještě vyšší, ale tento výběr je vrácen zpět právě do knih v podobě grantů. Argument nesystémovosti však nabourávají další výjimky, které by fungovat měly. Je v nich mléko, brambory, chléb, nezpracované ryby (mořské i sladkovodní), nezpracovaná zelenina, dětská mléčná výživa nebo potraviny pro lidi s metabolickými problémy. Pochopitelně pro všechny tyto komodity se dají najít logické argumenty. Dá se však i ptát, proč je tam zelenina, a ne ovoce, či chléb, a ne rohlík. Proč je tam mrkev, a ne Babička?

Chápu, že většina lidí raději uslyší, že bude levnější mléko a chléb než Murakamiho Norské dřevo nebo Erbenova Kytice. Investice do knih a potažmo i do vzdělání, o kterých se tu mluví již notnou řádku let, je samozřejmě něco, co se nám vrátí až za desítky let. Co nemá jasný efekt, jako nákup brambor. Pokud chceme ovšem zůstat v našem regionu konkurenceschopní, je nezbytná.

Poslední argument, který jsem v jedné debatě slyšel, mi přijde spíše úsměvný. Že kniha je hodnota, kterou dokážeme ocenit, a proto vyšší cena nevadí. Jen abychom je brzy zas nemuseli přivazovat řetězy.