Přinejmenším v tom smyslu, že děti nemohou nést odpovědnost za činy rodičů. Zprávy o objevu hromadného hrobu, stejně jako každodenní nové informace o rostoucím počtu obětí, loni v srpnu obletěly svět. To, co leckterý pamětník tušil, se začalo nemilosrdně potvrzovat. Na louce na Budínce se nejspíš oné květnové noci v pětačtyřicátém roce opravdu odehrálo neomluvitelné zvěrstvo, některé rány zůstaly i po pětašedesáti letech nezahojené.

Poslední reakce z Dobronína, kde začali s hledáním odpovědi na žádost německé strany o vybudování důstojného pomníku pro oběti, budí rozpaky a svědčí spíš o jisté malosti tamní současné vrchnosti. Listování v pohřebním řádu a hledání důvodů i pseudodůvodů, proč požadavkům o postavení důstojného památníku vyhovět možná nepůjde, a poukazování na jakési centimetry, jak smí být stavba památníku vysoká, je přinejmenším trapné.

Právě teď měli totiž Dobronínští unikátní šanci projevit velkorysost, učinit gesto, které se svými rozměry alespoň pokusí přiblížit obludným rozměrům divokého poválečného vyrovnávání účtů. Ať už bude výsledek hledání odpovědi na německou žádost jakýkoliv, už teď je jisté, že jednu skvělou šanci na nápravu reputace Dobronínští hloupě promarnili.