Zní to rozumně. Peníze, které se do autobusů s hrstkou lidí nalijí, jsou nemalé a daly by se využít jinde. Ovšem, jak řekl radní pro oblast dopravy Libor Joukl, o peníze tady nejde: „Nebylo to o těch penězích. Bylo to o tom, abychom se aspoň trochu chovali ekonomicky.“ Já sám téměř celý život bydlím v Třebíči, takže jediný problém s dopravní obslužností mám, když chci zajet na chalupu, kterou máme v Horním Újezdě. Naučil jsem se tam už raději jezdit na kole. O víkendu se tam jinak než po vlastní ose samozřejmě nedostanete. Druhou možností totiž je vyrazit pěšky na vlak do Kojetic na Moravě a odtamtud s přestupem v Okříškách teprve do Třebíče. I když nejsem žádný skvělý cyklista, na kole to zvládám rychleji. Tento můj malý dopravní problém je ale ve srovnání s lidmi, kteří se s cestováním za studiem, prací, zábavou či na úřad musí potýkat dennodenně, naprosto nicotný. Přitom dopravit se z místa na místo bez auta by mělo být jednou ze základních dovedností, kterou by měly volení zástupci občanům umožnit. Jakékoli omezování služeb (a netýká se to pouze dopravní obslužnosti, ale i pošt, obchodů úřadů apod.) navíc neustále snižuje atraktivitu venkova pro bydlení a způsobuje jeho vylidňování. A to zase v nekonečném začarovaném kruhu působí pokles poptávky po službách. Otázkou by tedy nemělo být, kolik věcí zrušíme, když o ně není zájem, ale jak ten zájem nastartovat.