Pak stačí zlomek vteřiny, aby vzápětí na místo události mířil místo záchranky vůz pohřební služby. A aby hned poté začali lidé nosit na místo poznamenané stopami v divokém cíli poslední jízdy květiny a aby tady později vystavěli pomníček jako připomínku zbytečně zmařeného života.

Onou jistotou totiž je, že nikdo není nesmrtelný. Obzvlášť pak se to týká těch, kteří se sami dobrovolně k vlastní smrtelnosti přiblížili, když zjevně z vlastní vůle a nejspíš bez příčiny učinili ten nesmyslný krok za hranici únosného rizika. A cesta zpátky se jim pak náhle zavřela, už nebylo kam se vrátit…

Statistiky tragických dopravních nehod jako bychom vytrvale četli tak, že nás se to přece vůbec netýká. Místo toho obdivuhodně čteme zprávy o tom, jakou rychlostí kdo už dokázal jet, případně jak rychle se dá zdolat ten který známý úsek. Hlavně, aby tam nebyli policajti!? To bývá často hlavní starostí. Když už ale máme neodbytnou potřebu vyzrát na zákony takříkajíc dopravní, neměli bychom se stejnou logikou přistupovat k ignorování zákonů fyzikálních. Kvůli nim policajty na silnicích nepotkáme. Ale právě kvůli jejich porušení pomníčky vytrvale přibývají.

Naoko sice odsoudíme piráty silnic, kteří v posledních letech často jenom kvůli své ješitnosti málem pozabíjeli nevinné lidi, ale nezřídka stejně uzraje semínko obdivu k těm silným. Tak proč to nezkusit taky!?

Na silnicích není bezpečno a s nástupem léta se to sotva zlepší. Pokud to přece jen nezměníme sami. Cožpak je průšvihem, když do cíle cesty přijedeme o pár minut později, než jak jsme si původně naplánovali?

Zatím žijeme, ale není to proto, že bychom právě my byli nesmrtelní.