Není divu. Mezi relativně prosperující součástí veřejného života a věčně hladovou černou dírou obecního rozpočtu zeje významný rozdíl.

Nezúčastněný si toho dost možná ani nepovšimne, ale výstavbou městských hal, koupališť či stadionů protekly desítky, leckdy i stovky milionů městských korun. Podobně nezanedbatelný obnos každoročně odčerpá rok co rok jejich provoz.

A protože jednoznačně nejskloňovanějším slovíčkem posledních dnů na radnicích je výraz úspora, škoda každé korunky, která se na sportovištích zbytečně zakutálí do zámezí.

Vědí to i humpolečtí radní, kteří se rozhodli skoncovat se schizofrenním správcovským pořádkem ve sportovním areálu. Jednoduše jej hodlají převzít od Nového roku pod sebe, přesněji řečeno předat do péče technických služeb. Koneckonců proč ne. Byla to městská iniciativa i peníze, za jejichž pomoci se budovalo. Třeba takový zimní stadion dokonce dvakrát za sebou. Zároveň všechno náleží do městského majetku.

Věc má jeden drobný háček. Sportoviště není park, který stačí dvakrát do roka posekat. Není to ani ulice, jež kromě nárokuna úklid a nějakou tu asfaltovou záplatu nemá zvláštní požadavky. Sportoviště je stále živý organismus. Tedy pokud funguje tak, jak fungovat má. Jasně, Humpolečtí se už poohlížejí po člověku, který by to všechno měl na povel. Hledání jim nezávidím. Tuhle práci nemůže dělat úplně každý. Musí to být dobrý, na výsledcích závislý hospodář, měl by to být i sportovec.

A hlavně na to nesmí jít po česku, tedy „na osmou tam, ve čtyři domů.“ Takových lidí až tolik není. Já vím o jediném.